skautský tábor

Moje znalosti se ukázaly jako akademické, hned první večer když jsem nejdřív nemohl z vlkého podpalu rozdělat křesadlem oheň, nakonec to za mě udělal Ahmed, pak puknul jeden z kamenů, kterými jsem obložil ohniště a odštěpek trefil Menrinka do čela,ten se mi poškleboval, dokud neudělal rýži tak že byla na povrchu rozvařená a uvnitř nedovařená.


"Kdybych to chtěl udělat tak to nedokážu. Měli by jste si raději vzít na cestu fazole" Ahmed nám zlomyslně popřál dobrou chuť a odešel do "doprovodného vozu" který byl proti našemu táboru těžký přepych. Zatímco my jsme se mořili s klasickým cestováním a tábořením, on nám při "tom šaškování" dělal ostrahu s lehkou pěchotní výstrojí a s lodí připravenou k okamžitému startu v autonomním režimu. Ahmed nám taky vymýšlel program..


Od třetího dne jsem začal o naší výpravě i já přemýšlet jako o "tom šaškování" poprvé v životě jsem poznal skutečnou vleklou únavu. Ztuhlost svalů, tisíc a jedna bolístka. A byl jsem v tom sám. Moji parťáci jsou opravdoví vojáci a já jenom hacker, který si na něco hraje. Co na tom že neumí rozdělat oheň. prostě se za chvíli naučí točit dřívkem ale já si na útrapy zvyknout neumím.


Krásný podzim vystřídaly plískanice, po pár hodinách se mi vlhko dostalo na kůži a už jsem se ho nezbavil.


Odporné mrholení omezilo dohlednost a všechno zahalilo do vatového ticha, vítr přestal foukat a my byli upocení i v té lezavé zimě, teda jen já se Stefanem a VIktorem, Menrink to má zařízené jinak-jeho metabolismus funguje od třiceti do pětačtyřiceti stupňů a tak se s pocením nemusí namáhat. Nekonečné dny v lesích stále prosvětlenějších jak stromy ztrácely listí. Dělali jsme nekonečné běžecké přesuny, orientovali jsme se bez map v pahorkatinách kde jeden kopec vypadal jako druhý a do cesty se nám stavěly hluboké rokle vyřezané do měkkých sedimentů divokými bystřinami které živily vydatné pozimní deště. Bez nepřirozeného orientačního smyslu bych se brzy ztratil. V nepřehledné krajině se dalo orientovat jedině podle občasných výhledů na obrovské horské pásmo, které z pahorkatiny vyrůstalo.


Kromě přesunů jsme trénovali týmovou taktiku. Kupodivu se ukázalo že z luky a oštěpy se můžeme chovat skoro stejně jako s útočnými puškami, včetně docela husté krycí plaby akorát že utáhnout palebný průměr pět set šípů se sice dá ale nevypadalo by to na primitivní planetě přirozeně. Třetí den jsem měl krizi, postupovali jsme potokem na dně jedné z těch roklí supěl jsem a potácel se, svaly ztratily sílu a to co bych běžně lehce přeskočil by najednou mohlo být sousední planetě. Zbytek skupiny postupoval skoky z jednoho balvanu na druhý a já to najednou nedotáhnul a sklouzlnul po slizkém povrchu a o dva metry níž zapadnul po pás do divoké kypící vody, proti proudu jsem musel prokličkovat bludištěm balvanů. Zatímco ostatní se mi ztráceli voda ze mě vysávala sílu, koryto se prohloubilo a já jenom viděl jak obcházejí malý vodopád po břehu. Nedokázal jsem se vyškrábat na vlhké stěny koryta a musel si nahoru hodit lano s kotvou. Mokrý jsem potácivým během postupoval po římsách nad kamenným korytem s bílou stuhou divoké bystřiny několik metrů pode mnou. Domluva byla taková že na sebe nečekáme a "mrtvoly" když tak bude posbírá Ahmed. Kdo se nechá vyprostit tak mu připadnou táborové práce na tři dny. Přetažené svaly mě znovu zradily a já se zřítil do vody, tady bylo koryto mnohem užší a hlubší proud mě přes malé peřeje vmetnul do hluboké tůně sevřené pískovcovými bloky. Výstroj mě táhla dolů a při pokusu hodit nahoru na skály kotvu jsem šel ke dnu, nakonec jsem ji krátkým hodem zaseknul do naplavenin v peřeji a propracoval se nahoru. Z balvanu trčícího nad vodu jsem pak dohodil snadno až nahoru a nesnadno tam vyručkoval. Další hodiny si pamatuju jako zlý sen, když jsem dorazil do tábora zhroutil jsem se jako hadrový panák , poprvé jsem si fyzicky sáhnul na dno. Ležel jsem bylo mi zima i přes teplo z ohně, lomcovala se mnou třesavka a bylo mi vlastně příjemně, hlavně že zmizel pocit krátkého dechu a potřeba napínat všechnu vůli k tomu abych se udržel v pohybu. Pak si pamatuju až jak do mě Viktor naléval horký čaj a balil mě do dek.

"Musíme mu udělat diagnostiku."

"Ne, určitě teď není v k větší léčbě a musíme se dozvědět co vydrží"

"Díky za starost"Dodal jsem a pak si zase nic nepamatuju.
Ráno jsem byl totálně ztuhlý ale ochablost mě opustila, po půlhodině zahřívacíc cviků ustoupila do pozadí i bolest. Bohužel při druhém pádu jsem si narazil kyčel a té cvičení spíš přitížilo. Zatímco jsem cvičil tak Viktor rozdělal oheň a udělal mi kafe. Horká přeslazená tekutina mě vzpamatovala definitivně.
Přišel Ahmed a nesl si datové folie.
"Zatímco jsi byl tuhý tak jsem ti udělal sken a nabral pár vzorků."
"Neber si to zle, ale vypdal jsi že ti doopravdy může něco být"
Ztlumil moje pohoršení nad takovou invazí do soukromí.
Vypadá to že ty tvoje úpravy jsou výborné ale , ale aktuálně jsi pod třetinou maxima vytrvalostních změn.Prostě typ genové implantace pro malou bazální výkonnost ale s extremní adaptací. Podle databáze se tvůj potenciál rozvine za.."
Ahmed mi vrazil pod oči displej a tam jsem si přečetl "..v průměru dvacet dní při adekvátní stimulaci"
Super. Tak tohle jsem nevěděl. Respektive považoval jsem svoje předchozí cvičení za adekvátní stimulaci.
"Farmaka se důrazně nedoporučují."
Dodal ještě Ahmed.
Dobrá zpráva byla ta že se za tři týdny dorovnám s ostatními ve vytrvalosti, silově docela zvládám akorát Stefan nás převyšuje všechny.
S ohledem na nutnost mojí adaptace a současně na nedostatky v našich dovednostech jsme změnili plán a rozhodli se tréning prodloužit.
Nepochybuju že "adekvátní stimulace" mě bude dost bolet.