Násilí z hvězd

Už už to vypadalo na nezdar toho pošahaného nápadu.

Byl ten čas kdy je noc už stará ale obloha má jen lehce světlejší odstín." Vstávat!!! Balíme na přepad!!!"

Menrinkův hlas rezonoval v naší chatce která právě ztrácela střechu, jak ji loď absorbovala. Protože jsem spal ve zbroji a s pistolí a nožem stačilo posbírat ostatní výzbroj kterou jsem už měl nachystanou vedle podložky něco zásob a lékárnu a mohl jsem vyrazit chata mezitím už nebyla Viktora, který měl udělanou palandu to shodilo na zem jeho nadávání dalo psí hodině odpovídající náladu. Loď byla sbalená a Ahmed ji zvedl na vzduchovém proudu byl to příšerný svist který sem naláká lidi z pěti kilometrů.

Asi třicet kilometrů odsud sestupoval malý výsadkový člun, vzhledem k času a zapnutému zastaralému maskování se nedalo o úmyslech pochybovat.

Pošahaný nápad pro znalce. Puška na zádech s podvěšenou dvojicí raket mě dávala jakýs takýs pocit síly a zbroj jenom vypadala a nosila se jako ta kroužková co budeme mít na ostré akci. Ale stejně začneme šípem a mečem.

Na obě předloktí jsem si vzal chrániče ten na levou ruku byl hybrid malého štítu a primitivního průbojníku. Na blízko proti modernímu kombatantovi je to lepší než celý slavný meč aspoň podle všech cvičných soubojů posledních dní.

Začali jsme se zrychleným přesunem, ve zmrzlém ojíněném lese bez věčné mlhly bylo výborně vidět teplo, dobré na míření. Bohužel i pro protivníky takže přišla na řadu letitá ale pořád kvalitní finta.V závěsu za Viktorem jsem sbíhal poslední kopeček, a ten se vrhnul do jednoho s nesčetných místních bahnišť, já jsem si před tím odložil citlivé kusy výzbroje.


Neodolatelný žabel číslo 1, minimálně pro nadržené hejkalky vodnice a jinou havěť. Fakt je že teplo z nás najednou skoro nebylo vydět.

Udělali jsme dva páry Menrink +Stefan vpravo a my s Viktorem vlevo jsme zvolna stoupali k okraji údolíčka. Narazili jsme na kamením zpevněnou cestu, která po vrstevnici vedla nad údolím a byl z ní výhled dolů: Velká světlina s usedlostí obehnanou zdí s hroty a vysokou strážní věží podle bachraté válcové části sloužila ještě jako vodojem-vzhledem k vysokému podílu dřeva v budovách dobré pro případ požáru. Nahoře pak byl opevněný palpost se zdvojeným kanonem tak padesátkou která neškodně mířila nahoru.

Před hlavní budovou jsem jasně rozeznával mohutné siluety ve zbrojích, zkroucené klečící postavičky usedlíků proti nim vypadaly uboze. Těžké automatické zbraně složené na zemi už tak uboze nevypadaly, podle tvaru zásobníků a konců hlavní pro palbu jednotlivými ranami na chráněné cíle a velké dálky. Asi nedostali příležitost je použít.

Dvě rozplizlé skvrny vozidel to jistily z protějšího kraje údolí. Člun jsem neviděl, což s mýma novýma ekologickýma očima nebylo nic divného.

Začínal pochmurný šedivý úsvit,přes svahy na protější straně se přelévaly nízké mraky.

A první nebezpečí jsem uslyšel, směrem z údolí se k nám někdo prodíral nízkým lesem, až teď jsem si všiml vyústění úzké stezky kolmo ze svahu. Stěží jsme se Vikim stáhli a kryli se mezi stromy a první protivník v lehké zbroji se objevil na kraji cesty. Trochu zbrkle ale pušku zalícenou a kontroloval oba směry natáhli jsem tětivy a čekali. Druhý muž s PDW v každé ruce a rourovitou zbraní na zádech se objevil těsně za ním a zakleknul za nízký val u cesty.Ten si mě všimnul, hlavně velkých pistolí se ještě pohnuly a pak se naše šípy s třeskem zarazily do pancířů.Můj, ten s puškou, se ještě zvedal a sípal nějakým germánským dialektem, tak jsem přidal ještě ránu do krku, ochablý se zhroutil. Ani jsem si neuvědomil kdy jsem založil další šíp. Stejně tak jsem si neuvědomil kdy jsem si přestavěl postroj pušky do bojového ponosu. Bojový stres jako z učebnise, ale naštěstí ten nad kterým vítězí dril. Znovu jsem napnul luk, Viktor na mě mrknul luk si nechal viset na postroji a s kopím v ruce přešel na cestu, tak aby mi nestál v ráně, pořádně se rozmáchnul a úderem jistoty probodnul přilbu, zbraň se zasekla a musel si při vytažení pomáhat nohou. Stejně preventivně dobil i druhého. Sundal jednomu helmu a zaposlouchal se do naléhavého hlasu z vysílačky rozuměl jsem špatně, volaný se jmenoval stylově Hans, pochytili jsme to co se běžně říká v takové situaci hlavně "Ozvěte se" a "Pak ozvěte se už kurva" vyřvané hlasem ve kterém byl cítit strach, mluvčí postrádal klidný tón vlastní pravidelným jednotkám. Hans bohužel stihnul varovat ostatní.Vysílačka ztichla.Viktor utrhnul hrst trávy a otřel hrot kopí od krve. Všechen můj dosavadní boj spočíval ve střelbě na obrněné protivníky a na velké dálky. Zahučení částicového svazku kouřící díra ve zbroji a postava černým nebo zrcadlovým hledím místo tváře se hroutí k zemi. Když jsme své oběti uklízeli z cesty a zakrývali větvemi necítil jsem se úplně v pohodě.

Na podobné případy jsem měl elektroniku kusy nervové tkáně a ještě speciální žlázy když jsem to všechno pustil tak jsem mohl skákat přes propast v těžké palbě a byl jsem ve stejné pohodě jako by to byla kaluž před mým oblíbeným barem.Jenomže bez elektroniky jsem to neovládal, bylo to něco jako když se chcete naučit hýbat malíčkem na noze
Zpětně mi došlo že při nácvicích jsem po zmrzačení na klinice občas úlekem mrkal...

Nevím jsetli to bylo přímo ze mě nebo se mi povedlo rozjet implantát ale najednou jsem měl v hlavě čisto a těšil jsem se na další boj.

Na pozadí lesa se zase ozvalo šustění a dupání zvířecích nožek a občas zakřičení nějakého ptáka.Oba jsme si nesli přilby ale neměli jsme je nasazené, bylo přes ně špatně slyšet.

Rychle jsme vyrazili, skupině která se přijde podívat po mrtvých jsme hned čelit nechtěli. Už byli stejně varovaní tak bylo lepší je nechat chvilku podusit ať mají prostor nadělat nějaké chyby, na amatéry to funguje. S luky v rukou a puškami na dosah. Cvičné zabíjení s handicapem. Bylo to šílené, rozumem jsem to věděl, ale cítil jsem to jinak.

Plán byl vyřídit krytí a pak se teprve vrhnout na útočníky v usedlosti. Vozidla byla na řadě první. To bližší se pořád ještě nehýbalo bylo to tak dva kiláky vzdušnou čarou přes údolí. Vyrazili jsme po cestě a vzápětí ho ztratili z očí. Přes údolí se ozval skřek vzdáleně připomínající místního sokolovitého dravce-" jsme na místě chystáme se útočit" Stefanovi to pořád nešlo ale člověka to nepřipomínalo taky a nájezdnící těžko znali zvuky místní přírody. My jsme z nich měli systém signálů. Chvillku jsem lovil v paměti a pak jsem štěknul a zavyl "přesunujeme se do pozice k útoku, deset minut" podle Viktorova obličeje mi to taky moc nešlo. Má hudební a jazykový talent, vyje štěká a rochá dokonale.

Přibližně kilometr od nyní neviditelného stroje jsme našli další tůňku tady jsme museli prorazit ledovou krustu než jsme se k té voňavé a mazlavé nádheře dostali a obnovili kamufláž. Právě včas, protože z lesa se ozval třesk lámaných větví.

Les tady byl dost chudý na úkryty kromě lesa samotného, kůra starých listnáčů byla drsná a silná ani nevím jak Viktor ale já jsem vypustil všechny opičí kousky a vysunul stoupací drápy z chráničů.

Na vznášedla jsme nakonech pár minut čekali vleže na mohutných větvích obrostlých vrstvou plazivek. Přijela obě, omlácené zastaralé krámy ale stejně to znamenalo že ploché čumáky bez problémů přerážely mladé stromky. Mohly uvést tak šest osm mužů k tomu řidič a střelec v otevřeném palpostu.

Čekali jsme až budem střílet co nejvíc shora, z oblasti špatně pokryté senzory.Znamenalo to prostřelit nejsilnější pancíř-přilbu. Měli jsme na to high tech šípy s teninkými dlouhými hroty vylepšenými toxinem, bylo to tak jedovaté že jsme hroty opatřili krytkami, které jsme dávali pryč těsně před střelbou

V hluku vznášedel jsem ani neslyšel zásah, oba střelci se zhroutili ve svých stanovištích, Viktor mi ze svého stromu ukazoval vztyčený palec a ze smradlavé bahenní masky se mu blýskaly zuby. Stroje chvilku pokračovaly dál, chvilku to trvalo než si všimli že střelci tam s nimi už nejsou. Napnul jsem pro jistotu luk a zamířil. Ve střelišti toho bližšího se něco pohnulo jak se do něho někdo škrábal objevil se další muž divoce přejížděl mířidly okolní les, vystřelil jsem a šíp se zabodnul do ramenního chrániče, okamžitě se zhroutil. Obě vznášedla vyrazila naším směrem.

Po dávce z částicové zbraně ze střeliště zůstala hořící brázda, ale nic velikého. Hukot plamenů přebila střelba z projektilového kanonu zabudovaného do trupu"mého" vznášedla , to už byla docela silná zbraň, výbuchy tříštivé munice orvaly koruny stromů vlevo ode nás. Pak vynervovaný střelec vypálil další dávku na stromy vpravo od nás z mohutných košatých korun zůstala smutná košťata. Bylo by to na ty rakety pod puškou ale mě nenapadlo nic lepšího než po odvrácené straně kmene sjet dolů a zalézt do podrostu, mizerný kryt mi vzápětí protivníci vylepšili metr a půl silným kmenem.Spadl s vláčnou elegancí.Viktor se slanil, ale podle mě škoda lana. Mezitím útočníky přepadlo bojové šílenství a rozpoutali palbu ze všeho co měli sjednotil jsem se s terénem zatímco vznášedla rvala okolní les na kusy.

Na dýmající pasece bylo ticho. Složili snad hektar lesa. A vypadalo to impozantně, jenomže jestli před tím byl les přehledný s pár shluky hustého podrostu, tak teď by se tu mezi popadanými kmeny schovala rota pěšáků. Možná jejich vznášedla budou mít bez využití přízemního efektu potíže vyjet . Prostě amatéři. Kdo jiný by se taky nechal takhle rozhodit od dvou lučištníků .Kde je Viktor jsem netušil a vznášedla jsem jenom slyšel a do hukotu motorů se mísil dupot nohou po kovu. A pak praskot větví.Naši amatéři správně pochopili že nepohyblivá vozidla v nepřehledném bludišti jsou bez ochrany pěchoty jenom drahé rakve.Odložil jsem kusy výstroje které by se mi chytaly za větve, to byla hlvně kopí. Pušku jsem měl sice stokrát zkontrolovanou a v postroji po ruce jenomže chladnému kovu ve tvaru meče se nedalo odolat.Mistrovský kus pro jeden a půl ruky nejlepší tradice bodně sečných zbraní založené pěšáky pradávných středověkých armád Země. Do lesa by byl pravda lepší krátký mečový pár, ale tohle byla výzva.Definitivně jsem se zbláznil. Nedaleko se ozval výkřik a byla to hrůza ne bolest, jak náhle začal tak skončil jen bublavé zachrčení na hranici slyšitelnosti a hlasitější zapraskání všudypřítomných větví se ke mě doneslo přes šumění vetru. Viktor se činil. Stál jsem zády k obrovskému padlému kmenu. Malý plácek lemovaly olistěnné korunany padlých stromů. V jedné znich se rozblikalo ústí projektilového automatu a rachotivá dávka zasáhla dvoumetrový pahýl kmene, s velkou fantazií to opravdu připomínalo postavu. Stranou výhledu jsem se přesunul ke stejné koruně a potichoučku zakleknul do změti větví. Už jsem viděl teplé obrysy dvou postav tomu druhému v rukou zářila energií nestíněná částicová puška. Bylo to pár metrů. Hlaveň automatu rozhrnula listí vystartoval jsem z pokleku seknul zdola, ostří hladce prošlo předloktím a narazilo do předpažbí vypustil jsem konec seku a pušku to jen katapultovalo nahoru, měl na sobě jenom maskáče a ochrannou vestu. Navalil jsem se na něho,abych nevběhl do rány jeho parťákovi v kompletní lehké zbroji s pralesní kamufláží. Ten na přepad reagoval tím že ztuhnul. Než jeho mysl stačila zpracovat co se děje a rozhýbat paralyzované tělo, zarazil jsem mu přes pancíř meč hluboko do prsou,za čal se sunout k zemi. Vytočil jsem se a krátkým úderem ramenem jsem svalil muže bez ruky na zem a proťal jsem mu hrdlo ani se nesnažil tryskající krev zastavit a ochabnul. Muž s s probodnutou hrudí ležel tváří k zemi a nekoordinovaně sebou škubal bodnul jsem ho pod okraj přilby a bylo po všem. Právě jsem zahořel svůj měč a šlo to nesnesitleně snadno.Pak už .mám v hlavě jen sled střihů.

Dva muži mezi které jsem, skočil shora zemřeli v záplavě krve a zmohli se jen na překvapené pohledy. Muž kterého jsem složil lukem přes hradbu větví se ani nedověděl co ho zabilo. Na dvojici která mě nalepeného na kmen přehlédla jsem zaútočil zezadu, bližšího jsem sťal, ten druhý se stačil otočit ale byl moc blízko, tak jsem mu pušku vyblokoval mečem a průbojník mu zarazil do břicha puška nám tavila zem pod nohama, zatlačil jsem a on si upálil vlastní chodidlo, šel k zemi a proťatý krk byl vysvobozením z agonie.

Najednou tu byl poslední muž, za jeho zády se v roští bezhlučně vztyčil Viktor, rutinovaně ho chytil za hlavu a zlomil mu vaz.Ochablé tělo padlo na zem. Oba jsem se ukryli a sledovali jestli někdo zůstal.
"Hezké.Ani jsem nemusel sáhnout po pušce.Doufám že jsou všichni." Viktor se spokojeně se křenil.Po chvilce počítání jsme zjistili že víme o šestnácti mrtvolách ale prohlídkou vznášedel jsme moc nezjistili byla prázdná a museli jsme nejdřív odstranit výbušné nástrahy, mohla pobrat každé deset.
Ještě chvilku jsme zůstali na čekané a pak jsme se oklikou vydali zpátky k údolí. Co dělali mezitím ostatní těžko říct, nic z naší signalizace jsem neslyšel ale tušil jsem že půjdou po modulu. Dost překvapivé nechat nás v klidu bojovat se dvěma družsty protivníka, ale nějak tak jsem to cítil. Až později jsem se dověděl že Ahmed visel se zamaskovanou lodí vysoko nahoře a byl nachystanný kdykoli všechny postřílet.("Šivo.Ta useknutá hlava mrkala ještě deset sekund.") Tohle byla nová realita, šílenství, od začátku akce jsem zabil deset lidí. A to všechno bylo jen takové stmelovací cvičení!
Myslel jsem na Ahmeda, co pro něho znamená těch pár mrtvol v polomu... Hikmatova mozaika to je jeho odkaz lidstvu vynalezený při genocidě na Stepi. Rozséval tehdy zkázu tak šikovně že nechal velké oblasti nezasažené, se svými Spícími komandos z tehdy již bývalých SSAF infiltroval městké aglomerace aniž by fakticky držel nějaká rukojmí. Na to aby se dalo útočit z vesmíru bylo v prostoru moc civilů, a stejní civilové potřebovali zachránit, Spící komandos se pohybovali na křehké hranici mezi vojáky a teroristy ale zvládli dokázat že jsou opravdu pokračováním zdánlivě ukončené války o Sirius. Mírové sbory nebyly vyslány. Ahmed zatáhnul síly Unie čtyř světů do pozemních bojů, co bylo pak nikdo moc neví. Obvinění z genocidy, z použití biologiských zbraní obrovské ztráty armády malé unie a nakonec nukleární zbraně s posíleným spadem vyřadily planetu na tisíce let, nikdo neví kdo je použil, vina nakonec padla na velitele místních sil, bylo to těžké cokoli zpětně dokázat protože Spící komandos při evakuaci zničili podstatnou část vesmírných sil kolem Stepi včetně velitelského křižníku Jatagan, k drtivé porážce přispěli agenti Spících komandos v unijních silách.
Ahmeda se určitě nijak nedotýkali mrtví bandité.
Po cestě nikde nikdo jen v údolí štěkal Stefan kde že to jsme.Tentokrát jsem to nechal na Vikim. Bez potíží jsme dorazili na kraj lesa a čekali co bude.

Syrový vzduch šedá obloha která pohlcovala vrcholky kopců a zadumaný les. Ideální vyvolávalo to fatalistickou náladu kdy je jednomu smrt lhostejná. Krákání vran ale k dokonalosti chybělo. Kryli jsme se na okraji lesa a obklíčili usedlost jak je to jenom možné ve čtyřech lidech s dvousetmetrovými rozestupy. Čas se táhnul, nervy banditů nechtěly nějak pracovat pro nás. Každou chvíli jsem čekal souboje Ahmeda s jejich lodí ale na obloze se ukázala jen světlejší skvrna na místě slunce.
Hlavně kanonu v usedlosti se pohnuly a vyplivly pár nahodilých dávek do lesa.

Pak se na ochozu vztyčil jeden z obrněných útočníků, před sebou držel zmítající se mladou ženu, předchozí střelba byla asi jen jestli tam náhodou nechrápeme.

"Jestli se nevzdáte ona bude první koho zabijeme a nebude to mít jednoduchý."

Lovil jsem ztuha slova protažená audiosystemem zbroje.Ještě minulý týden by mě rozhodil...

Ani teď jsem nevěděl co dělat. Tu mladou holku s měkkými rysy a velkýma očima zrudlýma pláčem a modřinou pod okem vybral dobře, pořád se ještě bránila i když neměla šanci něco změnit.Bralo mě to.

Průměrně zdatný člověk s očima posílenýma elektronikou by měl na tu dálku šípu uhnout. A žádný střelec nemohl od střelby na přetahující se dvojici čekat zásah do konkrétní části těla. To znamená že Menrinkovi bylo jedno jestli a kam ženu trefí. Nicméně ji jen prostřelil rameno a ozbrojence trefil zboku mezi žebra, speciální šíp prořezal balistickou ochranu, na kterou by lehčí pušky nestačily, chvíli se komíhali a pak spadli z ochozu.

A bylo zase ticho. Kdybych nevěděl že je to většinou ten trpělivější kdo vyhraje začal bych z dlouhého vypjatého čekání asi řvát. Doufal jsem že bandity to přesvědčí aby zajatce nepobíjeli protože jsem teď už věděl že nebudeme riskovat zbytečně, ani kdyby se chystali vybít širé okolí. Respektive Ahmed by asi zakročil ale palubní arzenál rozhodně nebyl stavěn na chirurgický úder. Moje pozornost trochu ochabla tak senzorickou sadu která se objevila v jedné střílně sejmul Stefan. "Výbušná hlavice ústupek klasice" napadlo mě když vyšlehly plameny.S obnovenou pozorností jsem prostřelil přilbu co vykoukla nad hradbu těžko říct jestli v ní byla fakt nějaká hlava nebo to byl jen test k odhalení pozice. Rychle jsem se přesunul. Stefan poslal další šípový granát ke kanonu, munici to neodpálilo ale zbraň byla nepoužitelná.

Viděl jsem jak z Menrinkovy strany vyletěla absurdně rychlá serie šípů, cíle jsem neviděl ale zoufalý řev věstil částečný úspěch.

Přes ochoz se pokusili zalícit dva střelci najednou prvího jsem sestřelil jen vystrčil hlavu,než jsem vystřelil podruhé stihla se rozeřvat projektilová puška ale můj zásah střelce umlčel po krátké dávce.

Postřeloval jsem mlhavé energetické signatury v oknech a střílnách, činili jsme se, cokoli vykouklo okamžitě proklál šíp.Po krátké pauze se otevřely dveře a vyšla poslední skupinka pěti banditů obklíčená živým štítem rukojmí. Dříve než stačili vyhrožovat jeden měl šíp v krku, přišel shora, Menrink opravdu válí přidal jsem se ke střelbě, taky jsem to zkusil ale neprorazil jsem zbroj. Začali střílet přes své rukojmí, stačili zalehnout...někteří.
Už jsme se navzájem viděli a převaha moderních zbraní dostala šanci můj pohled se potkal s nečitelným hledím a do hrudníku mi zabušila dávka, zmizela louka a krvácející bandité i jejich oběti, zůstal jen cíl, napnutá tětiva a vůle nepoddat se bolesti která mě chtěla zkroutit.Další dávka a pak klesnul na kolena se šípem v prsou, strhnul si hlemu jako by to mohlo pomoci plicím plným krve a zhroutil se tváří do trávy. Nemohl jsem dýchat, ale bolest se rozpouštěla v návalu chemikálií, zjistil jsem že zbroj vydržela. Svět se mi vracel. Kolem udeřila krycí palba z částicových pušek, přibila nás k zemi. Poslední dva střelci synchronizovaně ustupovali. Připravil jsem si vlastní pušku. Nečekaná přestávka v hukotu dávek mi dovolila vystčit nos abych viděl jak zpoza zpoza rohu pevnůstky vylétá něco lesklého a s třeskem sráží posledního banditu. Podél palisády kráčel volným tempem Ahmed a v ruce držel třetí montážní klíč na který dedošlo, raketový svazek a krátkou masivní karabinu zřejmě nechtěl použít při takové úrovni oponentů. Zpoza lesa vyrazil sloup energie a s minimálnímí zpožděním řízená střela, loď banditů na oběžné dráze to musela dostat, protože Ahmedova loď se demaskovala a mířila k nám na přistání, absence hluku zmanenala využití zranitelného magnetického efektu. Vyhrabali jsem se z křovisek a přes doutnající pás mu vyrazili vstříc.Došlo mi sténání raněných jeden muž vyloženě řval a tloukl s sebou, ostatní se většinou pomalu sbírali.Kupodivu jich zůstalo ležet jen pár a nikdo nehnutě.Ahmed odložil své klíče a rakety, pak ze zad shodil velkou sadu první pomoci a začal se činit. Měli jsme kliku, z kruhu živých štítů všichni přežili.Dva jsme vzali do lodi, v kabině byla i chirurgická jednostka a každé z lůžek bylo oživovacím boxem.
Místní se brzy probrali z letargie a zlost ze svých mrtvých(za našeho působení jen jeden) a porážky si začali vylévat na nás, prý by to bylo jen o výkupném. A my jsme všechno zkazili. Příliv nářků zastavil Menrink prohlášením že jsme tady náhodou a vůbec nám na nich nezáleží. Ahmed se postavil vedle něho a obdařil skupinu jedním ze svých nezapomentulených úsměvů. "Jsme tady na lovecké dovolené a oni nám ji zkazili." Naznačil hlavou směr k tělům banditů.
"Plukovník nesnáší lidi kteří ho vyrušují při odpočinku"
"Mimochodem za chvíli stejně odlétáme. Někam kde se toho děje více."
Další Ahmedův příšerný škleb odradil každého, ti dva to měli secvičené.Ti kdo viděli jak se dá sejmout obrněný chlap vrženým kusem železa zbledli a zmenšili se, pak kouzlo pominulo, ztuhlé nohy jim dovolily spěšně odejít. Vůbec jsem se jim nedivil.
Ošetřit dva těžce raněné ale trvalo celý další den den, strávil jsem ho v lese. Viktor se vloudil na návštěvu zjišťovat jak se tu žije, zbytek zůstal u lodi. Žádná vděčnost, žádné oslavy, obyvatelé se pustili do práce, místní z ostatních usedlostí kteří přišli pomoci svým sousedům míjeli naši loď širokým obloukem.
Slunce bylo nízko.Pro zraněné přijeli dva mladíci v teréňáku, podle zánovního vzhledu a hrubého zpracování místní produkce.Viktor se vrátil už před chvílí. A teď se bavil s mladíky a radil jak využít pozůstalost po banditech, docela ho brali. Povedlo se mu zlomit dojem vyvolaný naší bezohledností k zajatcům.Podali jsme si ruce a auto odjelo.Čas odletět.Ahmed už měl nohu na prvním stupni když jsme si všimli že k nám někdo běží. Dorazila mladičká dívka vlasy rozházené rychlým během, prsa se jí udýchaně zdvíhala. Krásná s nádherným bujným tělem až mě z toho bodlo mezi nohama. Přehlédla nás všechny pak se jí oči zastavily na Viktorovi.
"Vemte mě s sebou, kamkoli pryč, já už nevydržím v téhle díře, kde mě můžou zítra zastřelit.Prosím" Viktor pokrčil rameny a podíval se na Ahmeda. Ten se bez jakéhokoli výrazu podíval kupodivu na mě.
Zřejmě protože jsem na holku blbě zíral.Menší oklika by asi šla, případně by mi mohli holku pohlídat na Oguniho lodi do konce mise, napadaly mě různé hlouposti ale nepatrně jsem zavrtěl hlavou. Viktor taky nevypadal že by se jí ujal.
"S námi nemůžeš, ale máte teď vlastní výsadkový člun snadno tě hodí na orbit až něco poletí kolem"Ahmed bez ohlédnutí začal stoupat nahoru a ostatní za ním.Já jsem se ohlédnul, seděla v trávě kus od lodi a pozorovala naše přípravy uslzenýma očima, bylo mi jí líto. Tak skončilo naše stmelovací cvičení. Bez možnosti úmrtí sice není žádný výcvik opravdu dokonalý ale na můj vkus to bylo moc. Prostě normální a zbytečný nájezd, no nebudu si lhát, dalo mi to hodně věcí o které jsme moc nestál, moje předchozí bitevní zkušenosti se byly ve srovnání s tímhle jako návštěva pouťové střelnice.

Nuda v lese

Opravdická zvěřina je jinde luxus. Pro nás rutina, ale nepřejí se to. Zvláště když nám potravinový syntezátor stvořil sice chuťově hubené ale pivo. Už šest dní vstává dvojice na kterou vyšla řada před východem slunce aby využila svojí výhody nočního vidění. A za kalného úsvitu se vrací s úlovkem do tábora kde zbytek chystá snídani. Pak střídavě jíme trénujeme provokujeme se aby cvičné bitky měly šťávu a tak pořád dokola. Ráno bývá jinovatka a občas se objeví pár vloček.
Místní se nějak nemají k boji. Viktor se nabízí že by to nějak popíchnul. Nejraději bych ho taky popíchnul nemám nejmenší chuť tady bojovat.
Včera jsem byl na lovu s Menrinkem, když jsme vyvrhovali střeleného jelena natvrdo jsem mu to řekl. Odpověď mě nepotěšila protože do mě viděl.
"Možná nám to nevyjde a budeme muset letět bez toho, nemysli že tady chci rozjet zbytečný masakr. Jednu věc ti ale řeknu nebudu v klidu dokud tě neuvidím nad vlastnoručně vyrobenou mrtvolou. Ne, trochu jinak, dokud neuvidím že nad tou mrtvolou budeš v pohodě. "
Mlčky jsme zahrabali vnitřnosti. Hodil jsem si jelena na záda. Do volné ruky jsem chytil populární oštěp, Menrink si založil šíp. Pořád jsme se chovali jako středověcí válečníci ale já jsem měl na zádech plazmovou pušku a Menrink dokonce objemný střepinový kanon a nějakou karabinu na stehně, jen tak pro jistotu.
Po návratu do tábora jsem udělal svoje a pak si s hrnkem kafe a plackou sedl k ohni mlčel jsem poslouchal jak Stefan z Menrinkem řeší nějakou bojůvku jménem "skrumáž u Medvěda 37".A sledoval jestli se na mě ostatní divně nedívají. Viktor se na mě divně díval ale ukázalo se že se ode mně chce naučit starý artistický kousek s vyběhnutím na strom a nehcce mě obtěžovat dokud jím. Zbytek dopoledne jsme strávili lezením po stromech a následně sestřelováním šišek. Vyhrál jsem ale v exování piva jsem to projel. Stefan se činil u elektrického grilu v chatě, oheň rozděláváme jenom ráno kvůli tábornické rutině ale živit ho celý den se nám nechce. Jachta s chatou vyrůstající z boku trochu připomíná kostelík s jednou lodí a jehlanovitou věží, na mýtinu u říčky docela zapadá. Nepochybuju že ji Ahmed na Freeportu naložil dost na novou nukleární zimu pro tento svět. Ke zbraňovému rozhraní mě nepustil.
Viktor vyšel z chaty a ukusoval z kusu jeleního hřbetu, maso uvnitř nedopečené kladlo odpor ale zjevně mu chutnalo
"Ještě to není hotový blbe."
"Ne je to výborný díky."
"Menrinku ty si to volno vůbec neužíváš."
Menrink se sebral a vyrazil k lodi , zjevně naštvaný že někdo má dobrou náladu a on ne. Ahmed vyhřeznul pilotní kabiny kde trvale držel hlídku a Menrink ho vystřídal.Ahmed taky nevydržel až Stefan prohlásí že je to hotové. Zjišťuji že vychrtlý kyborg si potrpí na jídlo.
Místní jsou pořád hodní mírumilovní lidičkové, kéž jim to vydrží, ještě pár dní a budeme muset odletět a Menrink rozhodně bezdůvodný boj nechce.