V přírodě

Přistáli jsme před chvílí na zapadlé planetě vylidněné Malými válkami. Svět na kterém bylo zajímavé jen příjmené klima byl zasažen z vesmíru těžkým kalibrem spálilo to jeden menší kontinent a zemětřesení se zaprášením atmosféry udělalo své. Teď je to prázdná planeta plná mladých lesů vyrůstajících po konci mnohaleté zimy. Na orbitě je napůl funkční stanice, lidí tu žije pár.A v části vesmíru kde platí jenom síla je chrání jejich totální chudoba a nezajímavost tohoto světa. Proti místu kam letíme je to ještě vysoce kulturní oblast. Tady alespoň fungují hvězdné katalogy se souřadnicemi i když jsou to ještě unijní data a někdy ani není známo stáří. Ahmed proháněl palubním počítačem složité programy na korekce hvězdného driftu a poslední esgejt stejně musel zaměřit opticky.

To naše cílové souřadnice leží v části galaktického ramene kde podle dostupných katalogů nebydlí vůbec nikdo a naviguje se tam podle fotografií pořízených z orbity nějaké výspy civilizace, neznámý astronom se neobtěžoval hvězdy katalogizovat a jeho vybavení nebylo moc kvalitní tak pro naši spočítanou mapu pár parseků nic neznamená.Oguniho souřadnice jsou ale vyzkoušené a neměly by být potíže.

Cestou jsme na Viktorův návrh ještě navštívili jednu černou díru pohlcující modrého obra a mlhovinu kde vznikají mladé hvězdy fakt je že takové pohledy se mi nikdy neomrzí a vědomí že jsem tam osobně se nedá nahradit.Ale je to otázka jestli to stálo za tu rozlámanost z přetížení a nevolnost z přesunů.Ahmed neváhal brutálně akcelerovat a loď umí esgejty dost svižně a dokonce i statické ale bohužel je nedokáže natáhnout moc daleko.Přesto Ahmedova rachotina stojí za ty peníze protože má morfovací pancíř.Když jsem se z lodí spojil atypické rozhraní morfovací jednotky mě zaujalo na první pohled. Loď veškerá zařízení co potřebuje mít uvnitř prostě zalije.Pomocné tvary jako křídla pro atmosférický let nebo podpěry pro dosednutí vytváří přímo z materiálu trupu, týká se to i vnitřní konfigurace samonosného trupu. Teď nám z pancíře vyrašila chata aby jsme měli pohodlí. Bohužel morfovací jednotka je z těch menších a moc hmoty nezvládne proto je loď tak stísněná.

Sedím na lavičce před chatou a dívám se na mírné kopce porostlé listnatým lesem hrajícím všemi barvami. Menrink vykládá a kontroluje naši výstroj, vyrazíme na týdenní pochod po okolí abychom si zažili techniky přežití a týmovou spolupráci v primitivních podmínkách. Docela se těším.

Medvěd

Musím říct že Viktor a jeho biomechani jsou nejlepším lékem na moje deprese ze zmrzačení. Pořád se nesoustředím, pořád postrádám svoje databáze a kvalitní připojení, ale teď chápu že mě to svým způsobem odvádělo od jiných zábav-konkrétně od bezstarostných pijatik v barech tohodle pololegálního kosmodromu.Stihli jsme tréningy, i skupinové. Menrink poté co se vzpamatoval z prvního večírku je nesnesitelně výkonný a místo mě dal dohromady celé naše vybavení, měl to být původně můj úkol. Ale nakonec jsem jen dodal svoje materiály o historickém vybavení a životním stylu. Všechno co máme je jako ty luky.Extrémně jednoduché ale na maximu které umožňují technologické limity v zadání-říkal Menrink. Je to přece jenom zbrojař a inženýr, a jeho znalosti se zjevně neomezují na řízené střely a střepinovou munici. To mě říkal když jsem se ptal do čeho dělá.
Na dnešním tréningu jsem vysvětloval techniky s tyčí. Těmhle dvěma opravdu stačí jedenkrát předvést a už není co učit, Menrink je stylař a je radost se na něho dívat a stejně elegantní bude i při skutečném rozbíjení hlav a lámání kostí. Viktor je zajímavý tím že perfektně předvádí styl a pak si pohyby převede do tvrdé úsporné efektivity přidá spoustu nedbalosti a vybuduje si podivný rváčský nestyl. A to co ho učím v tom pořád je a ve sparingu jsem poznal že je to zatraceně účinné.Ahmed s mámi už necvičí, možná kdybych učil kosu...
Hodně lidí se k nám na cvičeních přidalo a bylo i pár hezkých soubojů. Žádná hezká holka, a to už se začínám ohlížet za každou, s tímhle se implantáty taky dokázaly vyrovnat.
Dneska k nám přišel obrovský chlap s kulatou bezvousou dobráckou tváří, trochu shrbený a jako by se maličko šoural. Měl na sobě vytahané tepláky a tílko na nohou odrané zápasnické boty. "Hezké, dáme si to proti sobě?"
"Tak dobře" vykročil dopředu Viktor a podával mu tyč.
"To na mě musíte všichni aby to bylo spravedlivé"
Viktor mu hodil tyč a sotva ji protivník chytil vrnul se na něho. Tyče třeskly o sebe a ta Viktorova snad prorazila zvuklovou barieru jak letěla stranou, obr uchopilů Viktora v rozkroku a zdařilým hodem ho poslal na mě. Kotoulem jsem se vyhnul a současně se přiblížil. Udeřili jsme s Menrinkem ve výborné souhře, on se musel krýt před tvrdým úderem až jsem se divil že tyče nepraskly já jsem z pokleku trefil přímým úderem obrův krk.Kdo by čekal že takováhle sušinka dosáhne tak daleko, jsem prostě malý a rychlý a těžko mě trefit.
"Hezký tak to bych neustál." trošku chraptěl i po mém sparingovém úderu bez síly.
"Jmenuju se Stefan, nejsi ty náhodou Menrink?"Otočil se na jmenovaného.
"Vítej jsi tu nějak dřív."A jsme všichni, Stefan je neuvěřitelná hora masa, nejspíš ho máme sebou kdybysme potřebovali obléhací věž. Bude poslední pijatika protože podle plánu všichni letíme někam do přírody na stmelovací cvičení.Proboha další let v naší "jachtě" prý za ni Ahmedovi nějaký pracháč nabízel 50mega. Neprodal, proč taky vždyť by za to pořídil jenom vojenský kurýrní stroj dvakrát tak větší. I když je možné že ta potvotra má něco co za ty prachy stojí.

Cesta podle Ahmeda

Tak a máme za sebou cestu a posledního člena týmu. Po tréningu s luky, Menrinkovy vlastní produkce jsme vyrazili transportní kabinou do parkovací sekce stanice Sarthe
Ty luky na mě udělaly dojem , jednoduché, celokovové,kladkového typu zdánlivě vyrobené zručným kovářem ale svojí účinností a přesností na úrovni závodního náčiní. Jak Menrink řekl prostě se to muselo pořádně spočítat, jak prosté(!) Dala by se na nich udělat solidní živnost.
Volný přístav je hned vedle na Eriatu III, i tak cesta linkou na dva dny. Co se nás týče Ahmed se ujal svojí role taxikáře. To jsem nečekal, protože více ozbrojené stroje musí parkovat ve volném přístavu. Šli jsme na kotviště jachet. Jako u všech co jsem zatím viděl i tady měli velké galerie s výhledem, aby jste se mohli pokochat svým miláčkem jak na vás čeká venku na pozadí hvězd.A porovnat s tím co mají ostatní. A tam byla naše loď, strohý dlouhý čtyřboký jehlan bez rozlišitelných sekcí se sice nedržel současného trendu v designu kosmických jachet ale svojí strohou kompaktností působil velmi luxusně. Geometrickou dokonalost černého trupu nenarušovalo vůbec nic. Zato zevnitř, nejlepší tradice vojenských lodí. Je všeobecně známo že každý zbytečný centimetr navíc znamená že vás můžou lépe trefit. "Nohama napřed" upozornil Menrink před uzounkým průlezem. Kulatá kabina, vysoká sotva na sed, byla vybavená sedmi anti G lůžky obloženými elektronickými bloky, screeny a přípojkami, nahoře jsem viděl systém rozvodů, příliš složitý aby to byla jen běžná podpora života.Sotva jsem prolezl kruh lůžek se otočil, aby se Mernink dostal na volné bez složitého přelézání, Ahmed se už na mě křenil svým mrazivým úsměvem. Ukázal do schrány vedle mě na nachystanou kombinézu, jak jsem poznal ten gelový omak, hned jsem věděl co se děje. Mokrá loď. Že nemá anti G kompenzaci to je u dopraváku běžné ale zalít posádku do toho hnusného slizu, aby loď byla skoro tak lehká jako bez antigravitační kompenzace a skoro s takovou akcelerací jako s ní to je výmysl na týrání ubohých vojáků a ještě ubožejšího Shivy, protože tohle nebyla bojová akce ale turistika. Naplnění plic bylo příšerné a vykašlání ještě horší, na vlastní let jsem naštěstí nemusel být vzhůru ale podle toho jak jsem se cítil když ze mě vestavěné trysky v lůžku omývaly to svinstovo a zbytky jednorázové kombinézy, byl let asi to nejhorší. Jako by mě spadnul tank.
Oba dva žoldáci jsou na nepohodlí zjevně zvyklí. Třeba u Ahmeda sleduji že nechodí v ničem jiném než ve vojenském a to ještě v pracovních a polních uniformách. Má na tom symbol drolící se lebky. Moto SSAF bylo "Zbyde náš prach a naše činy". S odstupem několika desetiletí je to moto nechutně pravdivé.
Menrink se obléká trošku jako hejsek, teď chápu že je to jeho snaha alespoň trochu se odpoutat od života tráveného válčením, Ahmed ten už se stal bojovým systémem před lety.
Ven jsem lezl poslední, takže jsem zastihl oba v živém hovoru s někým kdo splňoval moje představy pochybného pašeráka. Ramenatý se strništěm oblečený do směsi výstrojních součástí tří armád, živé veselé oči a výrazná brada. "Viktor, práce všeho druhu." představil se.
"Shiva" opětoval jsem jeho stisk pevný tak akorát.
"To jméno ti sedí odpověděl z úsměvem" Potěšilo mě to.
Fakt je že když jsem se rozhlédnul po koridoru zjistil jsem Viktorova vizáž je tu norma, i Ahmed tady ve svých čisťounkých maskáčích vypadal nepatřičně vyžehleně. Otevřeně se tu nosily malé zbraně. Pěkný šok byl když se ze sloupoví naproti připojovací chodbě vynořily dvě čtyřruké postavy s poněkud plazí fyziognomií. Vysocí tak dvaapůl metru a mnohem robusnější než člověk. "Moje ochranka" okomentoval je Viktor. Obě šupinaté obludy neměly viditelné zbraně. "Autonomní biomechani" řekl mi Menrink, to slovíčko autonomní tak nějak divně podtrhnul. Doplň si sám. Jen vědět co. Autonomní stroje téhle velikosti jsou extrémně drahé. Byl bych raději ať jsou to zapření kyborgové, než nějaká podivnost. Bodyguardi zaujali pozice před a za námi a vyrazili jsme. Menrink se Viktora dobíral že je neschopný zakrýt svoje levárny když musí chodit s ochrankou, ten mu odpovídal že je v pohodě. Musí ale prý reprezentovat.
Pokud můžu soudit z reakcí kolemjdoucích nevyvolali jsme žádný větší dojem. Dostala mě mimořádná elegance pohybů a stavby těla, dravci s pružným krokem, dokonalou rovnováhou ještě vylepšenou silným ocasem ty výhružné hadí pohyby hlavou když se rozhlíželi , pokud to jsou stroje, tak konstruované nejen pro bojovou hodnotu. Užité umění na válečném stroji, vrchol unijní konstrukční školy. A taky prý ta dekadence, která vedla ke katastrofě. Že by stopa? Jak jsem se měl brzy dozvědět tak asi ano
Viktor nás vedl Freeportem I, panoval tu mnohem větší ruch než v uhlazeném orbitálním komplexu Sarthe u Eriat II, bude to tím že se tu obchody dojednávají osobně a taky tu chybí dopravní síť , nad námi v koridoru tři galerie, místo výtahů schodiště a rampy přitažlivost tak 0,8G, po obou stranách kovová podloubí s obchody a restauracemi, no spíš hospodami. A mezi tím korzovaly doslova davy.
K hotelu to byl nekonečný kilometr, bolelo mě naprosto všechno a to Ahmed už blíž zaparkovat nemohl. Kdybych nebyl tvrdý válečník, normálně si najmu jednu z malých automatických tříkolek co se občas proplétaly mezi lidmi.Viktorův návrh že dneska zajdeme jen do hotelového baru jsem uvítal, Menrink se přidal.
"Já jsem to odpracoval a jako jediný si to zasloužím" Přidal se Ahmed, kupodivu, čekal jsem spíš že bude otravovat s nějakou prací. Buď jsem ho neotipoval správně nebo to jen hraje, ale nemůže být úplně vyhořelý, protože by se neobtěžoval hrát, že se do baru těší.
Nevím proč jsem se nedivil když už nás čekali dva biomechani stejní jako náš doprovod. Seděli v tureckém sedu u stolu a už měli pro nás připravené židle a pro své druhy kulaté tenké polštářky na zemi. Na stole se rosilo pět čerstvě natočených sklenic piva.
"Kde trčíte!!" "Padá vám pěna!!" Vypadali jako komiksové postavičky, opilé komiksové postavičky. Neschopen divení jsem umístil svoje rozlámané tělo na židli. Ty podivné ještěrky se ke mě nahrnuly a představovali se jako Bet, Delt, Epsí, Zéto. Viktor zjevně disponuje celou sérií, podle abecedy."Kde máte zbytek?" "Naši čtyři bratříčci mají práci"Odpověděl jeden, Delt nebo Epsí, bylo to jedno stejně nejdou poznat.
Stroje-společníci to mi nejde do hlavy, ty mají mít jenom pseudoemoce a Viktor rozhodně nevypadal, jako někdo kdo by o to stál. Neřešil by s nimi vášnivě, že Samantu by měl vzít na výlet do mlžného lesa, a že se neměli nechat tak natáhnout při nákupu nějakých akcií načerno.
Taky nechápu že mě ukecali ke skupinovému tanci, já na baru a Delt a Bet či kteří pod barem, to všechno k okouzlení nějakých holek u vedlejšího stolu.Ahmed tvrdil, že nám to dost šlo. Kyborgové to spíš nebudou jsou příliš konzistentní, bez pochybností žijí pro válku, nekonečné pitky, riskantní kšefty a tanec a cokoli je napadne. Jejich nasazení je nakažlivé a příliš uvěřitelné. Opravdu nevím.
Teď je ospalé ráno po večírku, ležím v posteli moje tělo si s alkoholem poradilo dobře, jenom záda pobolívají z přetížení v naší lodi.Ahmed mi volal jestli chci něco dělat tak jsem ho odpálkoval na později, za chvíli volal že Menrink ještě spí a že jsme měkcí. Ahmedovi se to mluví, včera si ho jeden z ještěrů dobíral že je toustovač.

den v tělocvičně

Už třetí den jen cvičím, pomohlo mě to nějak překlepat čas do sektání s Menrinkem, který pro mě má mít konečně pořádné info o misi. Dneska jsme konečně měli sraz přímo Kolbišti, tak se tělocvična jmenuje. Menrink s sebou přivedl svého společníka Ahmeda Hikmata, netroufnul jsem se zeptat, ale on to asi opravdu bude plukovník Hikmat Smrťák,Spalovač měst, Bezcitná zkáza. Jak je světů spousta, tak to už musí být aby se něčí pověst všeobecně šířila, od Malých válek už se už o něm nic nevědělo, a pravda bude co jsem si myslel- že se po Siriu někam zašil. Vysoká vychrtlá postava samá ruka samá noha, houževnatá snědá a přitom našedlá pleť, vzhublý protáhlý obličej s výraznými lícními kostmi. Úzkorté zubaté úsměvy, při kterých se v té urlčí tváři objevily spousty vrásek, a pak zase mizely až na ostré hluboké rýhy kolem úst. Černé oči měl hned roztěkané a hned zase soustředěné, nebo jako by plné takového naivního dětinského údivu, nechápu proč to na mě tak působilo. Ale většinou byly jeho oči tvrdé a pusté. Když se v nich objevilo veselí bylo to jindy než u jiných lidí a zřejmě mu připadnou zábavné i záležitosti pro ostatní dost tragické. Když mluvil tak jenom k věci. Ta odosobněnost, a oči které toho hodně viděly. Asi to bude opravdu on, na tu tajuplnou planetu s námi neletí-nesplnil by Oguniho podmínku o zákazu nebiologických implantátů. Jenom nás sveze na místo srazu z Oguniho průzkumnou lodí, základnou pro naši misi.
Vysvětloval jsem základy boje ve středověkém stylu, Kolbiště disponuje ohromným arzenálem chladných zbraní, Menrink si vybral rovný jedenaopůlruční meč s bodným hrotem a úzký štít a brzy se s tím zžil, a postupně vyhrával s tréningovým botem na stále vyšších obtížnostech. Ahmed se k nám přidal, když zkoušel různé zbraně bylo vidět že má už bojové styly předimplantované a pak jenom ladí synchro. Začínal vždycky bleskově ale trošku toporně a pak se jeho pohyby staly elegantní a ještě rychlejší, pak začal být trošku váhavý jak odpojil elektroniku aby se mu pohyby lépe zažily, zkusil jsem to s ním cvičně s halapartnou abych eliminoval jeho výhodu dlouhých rukou. I bez bojového režimu mě bleskově vyřídil. Hned jak vykryl první úder okamžitě se mi dostal na tělo, ratiště udržoval pořád v kontaktu aby vyblokoval moji zbraň otočil jsem svoji halpartnu abych ho udeřil koncem ratiště do břicha ale to sklouzlo po nastaveném předloktí a vzápětí jsem stejnou rukou inkasoval úder dlaní na hrudník a měl bych to za sebou. Ahmedovi by opravdu slušela kosa a černá kutna.
Bohužel Menrink neřekl nic nového, takže zůstává průzkum ve světě s technickou úrovní středověku, nutnost dokonalého utajení a splynutí s místními, práce v terénu s malým týmem, celkem čtyři lidé, alespoň že to jsem se dozvěděl.
Ale proboha co za svět to může být? Že by ten úchylný sociální experiment v M44? Možná něco podobného, ale zase proč-vždyť je to rezervace obložená senzory tak proč tam něco zkoumat. Mohl by se tam někdo ukrývat a Oguni ho chce dostat. Našli by jsme ho a jeden z nás, možná není najatý na průzkum ale... Nebo že by nález zapomenuté kolonie? To by bylo úžasné a hlavně s nízkým rizikem.

Cvičení mě dost pomohlo, mého pohybového nadání se řízená degradace v Oguniho klinice naštěstí moc nedotkla. Věc které jsem se bál, až teď jak stres opadl chápu jak jsem se bál. Jako IT specialista jsem nikdy nepotřeboval bleskové motorické reakce a schopnost vést střelbu na dva nezávislé cíle při běhu po laně, pěchotní výcvik mám jen průměrný.
A provozovat tradiční boj s elektornickou neuromontáží z toho by snad ani nebyla radost. Můj koníček mě pomáhá trošku držet nadhled, dokážu na síti trčet i několik dní a v takových tělocvičnách potkám zajímavé lidi, hlavně ty co nejsou z okruhu počítačových povolání . Teďka nepotřebuju společnost abych se odtrhnul od sítě, protože se nedokážu připojit tím správným způsobem kdy úplně splynu, zkoušel jsem to, ale je to jak řídit stíhačku ručně.V tělocvičně jsem cvičil jen fyzičku a nebojové sestavy. Utahaný jako kotě teď sedím s flaškou vína v hotelovém pokoji a píšu si deníček a sleduju lokální zpravodajství na které se stejně nemůžu soustředit.
To bude problém , s implantátem si stačilo říct a zkoncentrovat se na cokoli a mohlo to být třeskutě nudné a mohl jsem být víc vyřízený než dnes. Vynikající , až když jsem to měl v hlavě jsem vypátral že úspěšnost u tohoto zařízení je tak čtyřicet procent a dvacet procent implantací končí trvalým poškozením mozku, to pak většinou neudržíte pozornost ani minutu, jakýkoli psaný text delší než normostrana je mimo vaše možnosti a všechny nápady jsou tak skvělé a máte jich tolik, přitom je nikdo neocení a budete rádi když dostanete místo jako pomocná úklidová síla. Opožděně mě mrazí dodnes. Ale nevědomost se mi vyplatila.
Teďka píšu a trošku sleduju místní ligu tradičního šermu, a trošku přemýšlím o Menrinkovi a jeho parťákovi a o droidech Genocide. Nemám z ničeho nic.
Reimplantace systému řízení pozornosti je naštěstí bez komplikací, snad nebudu ten první raritní případ, tohle je na nic, už jsem úplně zapomenul na to jak jsem dokázal být roztěkaný.

Teď jsem vstal abych zašel na záchod a málem se složil, byla to náročná cesta, pokoj mi plave před očima, implantáty přece jen dokázaly láhev vína korigovat, snažím se uryclit metabolizaci, ale teď to je taková věc, která se mi může podařit jen tak mimochodem, když na to zrovna nemyslím. Půjdu spát, nebudu to nijak řešit, ráno mám volno, tak schválně jestli budu mít kocovinu , třeba to bude na vyprošťovcí drink, užiju si ho dole na baru.

Ztráta smyslů

Nový začátek, z prominentního nemocničního zařízení, jsem se doslova vymotal. Kavárna Nebula je kousek koridorem, přes panoramatická okna přímo v plášti je nádherný výhled do galaktického jádra a taky na místní atrakci mlhovinu po výbuchu supernovy, s mladým pulsarem. Dívám se na to svýma novýma organickýma očima a je to zrnité a vybledlé. Pořád vidím lépe než ostatní, kteří se drží toho co nám příroda nadělila. Víc než kdy jindy uvažuji nad setrvačností se kterou se lidstvo drží stejné tělesné formy ve které vynalezlo zpracování železa. Sedím tady jako ostatní a peru se s novým luxusním počítačem, jako správný konzervativec nepoužívám ani subvokalizaci, ani head set, ale čárám po displeji pisátkem a zkouším psací písmo, které jsem naposledy použil jako malé dítě, ještě za čistého masa. Bez svého hardwaru jsem zmrzačený, a přesto pořád stojím nad většinou lidí kolem, copak nikdo nechápe že jako rasa musíme ten krok udělat?
Poslední holka mě naznačila že s kyborgem nechce nic mít. Masivně upravených přibývá pomalu a není to cesta. Většinou je to komunita uzavřená do pocitu vlastní nadřazenosti. Pocitu oprávněnému jen zčásti. Kreativitu hardwarem nenahradíš. Ve vyšších kruzích patří k dobrému bontonu nemít v sobě žádné železo. A protože je načase vybřednout z nízkých žoldáckých vrstev pracuji s noblesou na svém prvním psaném deníku, zatím na počítači ale až začne mise tak bude opravdický papírový.
Hardware a nedostatek kreativity, nebude platit věčně. Genocide, třída válečných unijních strojům, tu hranici asi bohatě prolomila už velmi dávno. Bylo či nebylo? Každopádně Menrink něco ví, další důvod proč jsem přijal tuhle nabídku.
Kolik pak je asi hodin? O přesný čas jsem přišel se svou elektronikou, ale to čistě neuronové, co mi zbylo by mi mělo dávat něco jako smysl pro čas. Tak schválně 12:25:55 ET? Kontroluji si svůj odhad s novými hodinkami na zápěstí a 12:25:48 ET. Na to že netrénuji a přesný čas jsem neviděl od včerejšího večera se to dá, žena u vedlejšího stolu se na mě usmívá, dochází mi že opětuje můj vlastní úsměv. Mrknu na ni a zvedám se od dopité kávy, tělocvičnu mám na třináctou a je to kousek cesty.