Nový začátek, z prominentního nemocničního zařízení, jsem se doslova vymotal. Kavárna Nebula je kousek koridorem, přes panoramatická okna přímo v plášti je nádherný výhled do galaktického jádra a taky na místní atrakci mlhovinu po výbuchu supernovy, s mladým pulsarem. Dívám se na to svýma novýma organickýma očima a je to zrnité a vybledlé. Pořád vidím lépe než ostatní, kteří se drží toho co nám příroda nadělila. Víc než kdy jindy uvažuji nad setrvačností se kterou se lidstvo drží stejné tělesné formy ve které vynalezlo zpracování železa. Sedím tady jako ostatní a peru se s novým luxusním počítačem, jako správný konzervativec nepoužívám ani subvokalizaci, ani head set, ale čárám po displeji pisátkem a zkouším psací písmo, které jsem naposledy použil jako malé dítě, ještě za čistého masa. Bez svého hardwaru jsem zmrzačený, a přesto pořád stojím nad většinou lidí kolem, copak nikdo nechápe že jako rasa musíme ten krok udělat?
Poslední holka mě naznačila že s kyborgem nechce nic mít. Masivně upravených přibývá pomalu a není to cesta. Většinou je to komunita uzavřená do pocitu vlastní nadřazenosti. Pocitu oprávněnému jen zčásti. Kreativitu hardwarem nenahradíš. Ve vyšších kruzích patří k dobrému bontonu nemít v sobě žádné železo. A protože je načase vybřednout z nízkých žoldáckých vrstev pracuji s noblesou na svém prvním psaném deníku, zatím na počítači ale až začne mise tak bude opravdický papírový.
Hardware a nedostatek kreativity, nebude platit věčně. Genocide, třída válečných unijních strojům, tu hranici asi bohatě prolomila už velmi dávno. Bylo či nebylo? Každopádně Menrink něco ví, další důvod proč jsem přijal tuhle nabídku.
Kolik pak je asi hodin? O přesný čas jsem přišel se svou elektronikou, ale to čistě neuronové, co mi zbylo by mi mělo dávat něco jako smysl pro čas. Tak schválně 12:25:55 ET? Kontroluji si svůj odhad s novými hodinkami na zápěstí a 12:25:48 ET. Na to že netrénuji a přesný čas jsem neviděl od včerejšího večera se to dá, žena u vedlejšího stolu se na mě usmívá, dochází mi že opětuje můj vlastní úsměv. Mrknu na ni a zvedám se od dopité kávy, tělocvičnu mám na třináctou a je to kousek cesty.
No comments:
Post a Comment