Násilí z hvězd

Už už to vypadalo na nezdar toho pošahaného nápadu.

Byl ten čas kdy je noc už stará ale obloha má jen lehce světlejší odstín." Vstávat!!! Balíme na přepad!!!"

Menrinkův hlas rezonoval v naší chatce která právě ztrácela střechu, jak ji loď absorbovala. Protože jsem spal ve zbroji a s pistolí a nožem stačilo posbírat ostatní výzbroj kterou jsem už měl nachystanou vedle podložky něco zásob a lékárnu a mohl jsem vyrazit chata mezitím už nebyla Viktora, který měl udělanou palandu to shodilo na zem jeho nadávání dalo psí hodině odpovídající náladu. Loď byla sbalená a Ahmed ji zvedl na vzduchovém proudu byl to příšerný svist který sem naláká lidi z pěti kilometrů.

Asi třicet kilometrů odsud sestupoval malý výsadkový člun, vzhledem k času a zapnutému zastaralému maskování se nedalo o úmyslech pochybovat.

Pošahaný nápad pro znalce. Puška na zádech s podvěšenou dvojicí raket mě dávala jakýs takýs pocit síly a zbroj jenom vypadala a nosila se jako ta kroužková co budeme mít na ostré akci. Ale stejně začneme šípem a mečem.

Na obě předloktí jsem si vzal chrániče ten na levou ruku byl hybrid malého štítu a primitivního průbojníku. Na blízko proti modernímu kombatantovi je to lepší než celý slavný meč aspoň podle všech cvičných soubojů posledních dní.

Začali jsme se zrychleným přesunem, ve zmrzlém ojíněném lese bez věčné mlhly bylo výborně vidět teplo, dobré na míření. Bohužel i pro protivníky takže přišla na řadu letitá ale pořád kvalitní finta.V závěsu za Viktorem jsem sbíhal poslední kopeček, a ten se vrhnul do jednoho s nesčetných místních bahnišť, já jsem si před tím odložil citlivé kusy výzbroje.


Neodolatelný žabel číslo 1, minimálně pro nadržené hejkalky vodnice a jinou havěť. Fakt je že teplo z nás najednou skoro nebylo vydět.

Udělali jsme dva páry Menrink +Stefan vpravo a my s Viktorem vlevo jsme zvolna stoupali k okraji údolíčka. Narazili jsme na kamením zpevněnou cestu, která po vrstevnici vedla nad údolím a byl z ní výhled dolů: Velká světlina s usedlostí obehnanou zdí s hroty a vysokou strážní věží podle bachraté válcové části sloužila ještě jako vodojem-vzhledem k vysokému podílu dřeva v budovách dobré pro případ požáru. Nahoře pak byl opevněný palpost se zdvojeným kanonem tak padesátkou která neškodně mířila nahoru.

Před hlavní budovou jsem jasně rozeznával mohutné siluety ve zbrojích, zkroucené klečící postavičky usedlíků proti nim vypadaly uboze. Těžké automatické zbraně složené na zemi už tak uboze nevypadaly, podle tvaru zásobníků a konců hlavní pro palbu jednotlivými ranami na chráněné cíle a velké dálky. Asi nedostali příležitost je použít.

Dvě rozplizlé skvrny vozidel to jistily z protějšího kraje údolí. Člun jsem neviděl, což s mýma novýma ekologickýma očima nebylo nic divného.

Začínal pochmurný šedivý úsvit,přes svahy na protější straně se přelévaly nízké mraky.

A první nebezpečí jsem uslyšel, směrem z údolí se k nám někdo prodíral nízkým lesem, až teď jsem si všiml vyústění úzké stezky kolmo ze svahu. Stěží jsme se Vikim stáhli a kryli se mezi stromy a první protivník v lehké zbroji se objevil na kraji cesty. Trochu zbrkle ale pušku zalícenou a kontroloval oba směry natáhli jsem tětivy a čekali. Druhý muž s PDW v každé ruce a rourovitou zbraní na zádech se objevil těsně za ním a zakleknul za nízký val u cesty.Ten si mě všimnul, hlavně velkých pistolí se ještě pohnuly a pak se naše šípy s třeskem zarazily do pancířů.Můj, ten s puškou, se ještě zvedal a sípal nějakým germánským dialektem, tak jsem přidal ještě ránu do krku, ochablý se zhroutil. Ani jsem si neuvědomil kdy jsem založil další šíp. Stejně tak jsem si neuvědomil kdy jsem si přestavěl postroj pušky do bojového ponosu. Bojový stres jako z učebnise, ale naštěstí ten nad kterým vítězí dril. Znovu jsem napnul luk, Viktor na mě mrknul luk si nechal viset na postroji a s kopím v ruce přešel na cestu, tak aby mi nestál v ráně, pořádně se rozmáchnul a úderem jistoty probodnul přilbu, zbraň se zasekla a musel si při vytažení pomáhat nohou. Stejně preventivně dobil i druhého. Sundal jednomu helmu a zaposlouchal se do naléhavého hlasu z vysílačky rozuměl jsem špatně, volaný se jmenoval stylově Hans, pochytili jsme to co se běžně říká v takové situaci hlavně "Ozvěte se" a "Pak ozvěte se už kurva" vyřvané hlasem ve kterém byl cítit strach, mluvčí postrádal klidný tón vlastní pravidelným jednotkám. Hans bohužel stihnul varovat ostatní.Vysílačka ztichla.Viktor utrhnul hrst trávy a otřel hrot kopí od krve. Všechen můj dosavadní boj spočíval ve střelbě na obrněné protivníky a na velké dálky. Zahučení částicového svazku kouřící díra ve zbroji a postava černým nebo zrcadlovým hledím místo tváře se hroutí k zemi. Když jsme své oběti uklízeli z cesty a zakrývali větvemi necítil jsem se úplně v pohodě.

Na podobné případy jsem měl elektroniku kusy nervové tkáně a ještě speciální žlázy když jsem to všechno pustil tak jsem mohl skákat přes propast v těžké palbě a byl jsem ve stejné pohodě jako by to byla kaluž před mým oblíbeným barem.Jenomže bez elektroniky jsem to neovládal, bylo to něco jako když se chcete naučit hýbat malíčkem na noze
Zpětně mi došlo že při nácvicích jsem po zmrzačení na klinice občas úlekem mrkal...

Nevím jsetli to bylo přímo ze mě nebo se mi povedlo rozjet implantát ale najednou jsem měl v hlavě čisto a těšil jsem se na další boj.

Na pozadí lesa se zase ozvalo šustění a dupání zvířecích nožek a občas zakřičení nějakého ptáka.Oba jsme si nesli přilby ale neměli jsme je nasazené, bylo přes ně špatně slyšet.

Rychle jsme vyrazili, skupině která se přijde podívat po mrtvých jsme hned čelit nechtěli. Už byli stejně varovaní tak bylo lepší je nechat chvilku podusit ať mají prostor nadělat nějaké chyby, na amatéry to funguje. S luky v rukou a puškami na dosah. Cvičné zabíjení s handicapem. Bylo to šílené, rozumem jsem to věděl, ale cítil jsem to jinak.

Plán byl vyřídit krytí a pak se teprve vrhnout na útočníky v usedlosti. Vozidla byla na řadě první. To bližší se pořád ještě nehýbalo bylo to tak dva kiláky vzdušnou čarou přes údolí. Vyrazili jsme po cestě a vzápětí ho ztratili z očí. Přes údolí se ozval skřek vzdáleně připomínající místního sokolovitého dravce-" jsme na místě chystáme se útočit" Stefanovi to pořád nešlo ale člověka to nepřipomínalo taky a nájezdnící těžko znali zvuky místní přírody. My jsme z nich měli systém signálů. Chvillku jsem lovil v paměti a pak jsem štěknul a zavyl "přesunujeme se do pozice k útoku, deset minut" podle Viktorova obličeje mi to taky moc nešlo. Má hudební a jazykový talent, vyje štěká a rochá dokonale.

Přibližně kilometr od nyní neviditelného stroje jsme našli další tůňku tady jsme museli prorazit ledovou krustu než jsme se k té voňavé a mazlavé nádheře dostali a obnovili kamufláž. Právě včas, protože z lesa se ozval třesk lámaných větví.

Les tady byl dost chudý na úkryty kromě lesa samotného, kůra starých listnáčů byla drsná a silná ani nevím jak Viktor ale já jsem vypustil všechny opičí kousky a vysunul stoupací drápy z chráničů.

Na vznášedla jsme nakonech pár minut čekali vleže na mohutných větvích obrostlých vrstvou plazivek. Přijela obě, omlácené zastaralé krámy ale stejně to znamenalo že ploché čumáky bez problémů přerážely mladé stromky. Mohly uvést tak šest osm mužů k tomu řidič a střelec v otevřeném palpostu.

Čekali jsme až budem střílet co nejvíc shora, z oblasti špatně pokryté senzory.Znamenalo to prostřelit nejsilnější pancíř-přilbu. Měli jsme na to high tech šípy s teninkými dlouhými hroty vylepšenými toxinem, bylo to tak jedovaté že jsme hroty opatřili krytkami, které jsme dávali pryč těsně před střelbou

V hluku vznášedel jsem ani neslyšel zásah, oba střelci se zhroutili ve svých stanovištích, Viktor mi ze svého stromu ukazoval vztyčený palec a ze smradlavé bahenní masky se mu blýskaly zuby. Stroje chvilku pokračovaly dál, chvilku to trvalo než si všimli že střelci tam s nimi už nejsou. Napnul jsem pro jistotu luk a zamířil. Ve střelišti toho bližšího se něco pohnulo jak se do něho někdo škrábal objevil se další muž divoce přejížděl mířidly okolní les, vystřelil jsem a šíp se zabodnul do ramenního chrániče, okamžitě se zhroutil. Obě vznášedla vyrazila naším směrem.

Po dávce z částicové zbraně ze střeliště zůstala hořící brázda, ale nic velikého. Hukot plamenů přebila střelba z projektilového kanonu zabudovaného do trupu"mého" vznášedla , to už byla docela silná zbraň, výbuchy tříštivé munice orvaly koruny stromů vlevo ode nás. Pak vynervovaný střelec vypálil další dávku na stromy vpravo od nás z mohutných košatých korun zůstala smutná košťata. Bylo by to na ty rakety pod puškou ale mě nenapadlo nic lepšího než po odvrácené straně kmene sjet dolů a zalézt do podrostu, mizerný kryt mi vzápětí protivníci vylepšili metr a půl silným kmenem.Spadl s vláčnou elegancí.Viktor se slanil, ale podle mě škoda lana. Mezitím útočníky přepadlo bojové šílenství a rozpoutali palbu ze všeho co měli sjednotil jsem se s terénem zatímco vznášedla rvala okolní les na kusy.

Na dýmající pasece bylo ticho. Složili snad hektar lesa. A vypadalo to impozantně, jenomže jestli před tím byl les přehledný s pár shluky hustého podrostu, tak teď by se tu mezi popadanými kmeny schovala rota pěšáků. Možná jejich vznášedla budou mít bez využití přízemního efektu potíže vyjet . Prostě amatéři. Kdo jiný by se taky nechal takhle rozhodit od dvou lučištníků .Kde je Viktor jsem netušil a vznášedla jsem jenom slyšel a do hukotu motorů se mísil dupot nohou po kovu. A pak praskot větví.Naši amatéři správně pochopili že nepohyblivá vozidla v nepřehledném bludišti jsou bez ochrany pěchoty jenom drahé rakve.Odložil jsem kusy výstroje které by se mi chytaly za větve, to byla hlvně kopí. Pušku jsem měl sice stokrát zkontrolovanou a v postroji po ruce jenomže chladnému kovu ve tvaru meče se nedalo odolat.Mistrovský kus pro jeden a půl ruky nejlepší tradice bodně sečných zbraní založené pěšáky pradávných středověkých armád Země. Do lesa by byl pravda lepší krátký mečový pár, ale tohle byla výzva.Definitivně jsem se zbláznil. Nedaleko se ozval výkřik a byla to hrůza ne bolest, jak náhle začal tak skončil jen bublavé zachrčení na hranici slyšitelnosti a hlasitější zapraskání všudypřítomných větví se ke mě doneslo přes šumění vetru. Viktor se činil. Stál jsem zády k obrovskému padlému kmenu. Malý plácek lemovaly olistěnné korunany padlých stromů. V jedné znich se rozblikalo ústí projektilového automatu a rachotivá dávka zasáhla dvoumetrový pahýl kmene, s velkou fantazií to opravdu připomínalo postavu. Stranou výhledu jsem se přesunul ke stejné koruně a potichoučku zakleknul do změti větví. Už jsem viděl teplé obrysy dvou postav tomu druhému v rukou zářila energií nestíněná částicová puška. Bylo to pár metrů. Hlaveň automatu rozhrnula listí vystartoval jsem z pokleku seknul zdola, ostří hladce prošlo předloktím a narazilo do předpažbí vypustil jsem konec seku a pušku to jen katapultovalo nahoru, měl na sobě jenom maskáče a ochrannou vestu. Navalil jsem se na něho,abych nevběhl do rány jeho parťákovi v kompletní lehké zbroji s pralesní kamufláží. Ten na přepad reagoval tím že ztuhnul. Než jeho mysl stačila zpracovat co se děje a rozhýbat paralyzované tělo, zarazil jsem mu přes pancíř meč hluboko do prsou,za čal se sunout k zemi. Vytočil jsem se a krátkým úderem ramenem jsem svalil muže bez ruky na zem a proťal jsem mu hrdlo ani se nesnažil tryskající krev zastavit a ochabnul. Muž s s probodnutou hrudí ležel tváří k zemi a nekoordinovaně sebou škubal bodnul jsem ho pod okraj přilby a bylo po všem. Právě jsem zahořel svůj měč a šlo to nesnesitleně snadno.Pak už .mám v hlavě jen sled střihů.

Dva muži mezi které jsem, skočil shora zemřeli v záplavě krve a zmohli se jen na překvapené pohledy. Muž kterého jsem složil lukem přes hradbu větví se ani nedověděl co ho zabilo. Na dvojici která mě nalepeného na kmen přehlédla jsem zaútočil zezadu, bližšího jsem sťal, ten druhý se stačil otočit ale byl moc blízko, tak jsem mu pušku vyblokoval mečem a průbojník mu zarazil do břicha puška nám tavila zem pod nohama, zatlačil jsem a on si upálil vlastní chodidlo, šel k zemi a proťatý krk byl vysvobozením z agonie.

Najednou tu byl poslední muž, za jeho zády se v roští bezhlučně vztyčil Viktor, rutinovaně ho chytil za hlavu a zlomil mu vaz.Ochablé tělo padlo na zem. Oba jsem se ukryli a sledovali jestli někdo zůstal.
"Hezké.Ani jsem nemusel sáhnout po pušce.Doufám že jsou všichni." Viktor se spokojeně se křenil.Po chvilce počítání jsme zjistili že víme o šestnácti mrtvolách ale prohlídkou vznášedel jsme moc nezjistili byla prázdná a museli jsme nejdřív odstranit výbušné nástrahy, mohla pobrat každé deset.
Ještě chvilku jsme zůstali na čekané a pak jsme se oklikou vydali zpátky k údolí. Co dělali mezitím ostatní těžko říct, nic z naší signalizace jsem neslyšel ale tušil jsem že půjdou po modulu. Dost překvapivé nechat nás v klidu bojovat se dvěma družsty protivníka, ale nějak tak jsem to cítil. Až později jsem se dověděl že Ahmed visel se zamaskovanou lodí vysoko nahoře a byl nachystanný kdykoli všechny postřílet.("Šivo.Ta useknutá hlava mrkala ještě deset sekund.") Tohle byla nová realita, šílenství, od začátku akce jsem zabil deset lidí. A to všechno bylo jen takové stmelovací cvičení!
Myslel jsem na Ahmeda, co pro něho znamená těch pár mrtvol v polomu... Hikmatova mozaika to je jeho odkaz lidstvu vynalezený při genocidě na Stepi. Rozséval tehdy zkázu tak šikovně že nechal velké oblasti nezasažené, se svými Spícími komandos z tehdy již bývalých SSAF infiltroval městké aglomerace aniž by fakticky držel nějaká rukojmí. Na to aby se dalo útočit z vesmíru bylo v prostoru moc civilů, a stejní civilové potřebovali zachránit, Spící komandos se pohybovali na křehké hranici mezi vojáky a teroristy ale zvládli dokázat že jsou opravdu pokračováním zdánlivě ukončené války o Sirius. Mírové sbory nebyly vyslány. Ahmed zatáhnul síly Unie čtyř světů do pozemních bojů, co bylo pak nikdo moc neví. Obvinění z genocidy, z použití biologiských zbraní obrovské ztráty armády malé unie a nakonec nukleární zbraně s posíleným spadem vyřadily planetu na tisíce let, nikdo neví kdo je použil, vina nakonec padla na velitele místních sil, bylo to těžké cokoli zpětně dokázat protože Spící komandos při evakuaci zničili podstatnou část vesmírných sil kolem Stepi včetně velitelského křižníku Jatagan, k drtivé porážce přispěli agenti Spících komandos v unijních silách.
Ahmeda se určitě nijak nedotýkali mrtví bandité.
Po cestě nikde nikdo jen v údolí štěkal Stefan kde že to jsme.Tentokrát jsem to nechal na Vikim. Bez potíží jsme dorazili na kraj lesa a čekali co bude.

Syrový vzduch šedá obloha která pohlcovala vrcholky kopců a zadumaný les. Ideální vyvolávalo to fatalistickou náladu kdy je jednomu smrt lhostejná. Krákání vran ale k dokonalosti chybělo. Kryli jsme se na okraji lesa a obklíčili usedlost jak je to jenom možné ve čtyřech lidech s dvousetmetrovými rozestupy. Čas se táhnul, nervy banditů nechtěly nějak pracovat pro nás. Každou chvíli jsem čekal souboje Ahmeda s jejich lodí ale na obloze se ukázala jen světlejší skvrna na místě slunce.
Hlavně kanonu v usedlosti se pohnuly a vyplivly pár nahodilých dávek do lesa.

Pak se na ochozu vztyčil jeden z obrněných útočníků, před sebou držel zmítající se mladou ženu, předchozí střelba byla asi jen jestli tam náhodou nechrápeme.

"Jestli se nevzdáte ona bude první koho zabijeme a nebude to mít jednoduchý."

Lovil jsem ztuha slova protažená audiosystemem zbroje.Ještě minulý týden by mě rozhodil...

Ani teď jsem nevěděl co dělat. Tu mladou holku s měkkými rysy a velkýma očima zrudlýma pláčem a modřinou pod okem vybral dobře, pořád se ještě bránila i když neměla šanci něco změnit.Bralo mě to.

Průměrně zdatný člověk s očima posílenýma elektronikou by měl na tu dálku šípu uhnout. A žádný střelec nemohl od střelby na přetahující se dvojici čekat zásah do konkrétní části těla. To znamená že Menrinkovi bylo jedno jestli a kam ženu trefí. Nicméně ji jen prostřelil rameno a ozbrojence trefil zboku mezi žebra, speciální šíp prořezal balistickou ochranu, na kterou by lehčí pušky nestačily, chvíli se komíhali a pak spadli z ochozu.

A bylo zase ticho. Kdybych nevěděl že je to většinou ten trpělivější kdo vyhraje začal bych z dlouhého vypjatého čekání asi řvát. Doufal jsem že bandity to přesvědčí aby zajatce nepobíjeli protože jsem teď už věděl že nebudeme riskovat zbytečně, ani kdyby se chystali vybít širé okolí. Respektive Ahmed by asi zakročil ale palubní arzenál rozhodně nebyl stavěn na chirurgický úder. Moje pozornost trochu ochabla tak senzorickou sadu která se objevila v jedné střílně sejmul Stefan. "Výbušná hlavice ústupek klasice" napadlo mě když vyšlehly plameny.S obnovenou pozorností jsem prostřelil přilbu co vykoukla nad hradbu těžko říct jestli v ní byla fakt nějaká hlava nebo to byl jen test k odhalení pozice. Rychle jsem se přesunul. Stefan poslal další šípový granát ke kanonu, munici to neodpálilo ale zbraň byla nepoužitelná.

Viděl jsem jak z Menrinkovy strany vyletěla absurdně rychlá serie šípů, cíle jsem neviděl ale zoufalý řev věstil částečný úspěch.

Přes ochoz se pokusili zalícit dva střelci najednou prvího jsem sestřelil jen vystrčil hlavu,než jsem vystřelil podruhé stihla se rozeřvat projektilová puška ale můj zásah střelce umlčel po krátké dávce.

Postřeloval jsem mlhavé energetické signatury v oknech a střílnách, činili jsme se, cokoli vykouklo okamžitě proklál šíp.Po krátké pauze se otevřely dveře a vyšla poslední skupinka pěti banditů obklíčená živým štítem rukojmí. Dříve než stačili vyhrožovat jeden měl šíp v krku, přišel shora, Menrink opravdu válí přidal jsem se ke střelbě, taky jsem to zkusil ale neprorazil jsem zbroj. Začali střílet přes své rukojmí, stačili zalehnout...někteří.
Už jsme se navzájem viděli a převaha moderních zbraní dostala šanci můj pohled se potkal s nečitelným hledím a do hrudníku mi zabušila dávka, zmizela louka a krvácející bandité i jejich oběti, zůstal jen cíl, napnutá tětiva a vůle nepoddat se bolesti která mě chtěla zkroutit.Další dávka a pak klesnul na kolena se šípem v prsou, strhnul si hlemu jako by to mohlo pomoci plicím plným krve a zhroutil se tváří do trávy. Nemohl jsem dýchat, ale bolest se rozpouštěla v návalu chemikálií, zjistil jsem že zbroj vydržela. Svět se mi vracel. Kolem udeřila krycí palba z částicových pušek, přibila nás k zemi. Poslední dva střelci synchronizovaně ustupovali. Připravil jsem si vlastní pušku. Nečekaná přestávka v hukotu dávek mi dovolila vystčit nos abych viděl jak zpoza zpoza rohu pevnůstky vylétá něco lesklého a s třeskem sráží posledního banditu. Podél palisády kráčel volným tempem Ahmed a v ruce držel třetí montážní klíč na který dedošlo, raketový svazek a krátkou masivní karabinu zřejmě nechtěl použít při takové úrovni oponentů. Zpoza lesa vyrazil sloup energie a s minimálnímí zpožděním řízená střela, loď banditů na oběžné dráze to musela dostat, protože Ahmedova loď se demaskovala a mířila k nám na přistání, absence hluku zmanenala využití zranitelného magnetického efektu. Vyhrabali jsem se z křovisek a přes doutnající pás mu vyrazili vstříc.Došlo mi sténání raněných jeden muž vyloženě řval a tloukl s sebou, ostatní se většinou pomalu sbírali.Kupodivu jich zůstalo ležet jen pár a nikdo nehnutě.Ahmed odložil své klíče a rakety, pak ze zad shodil velkou sadu první pomoci a začal se činit. Měli jsme kliku, z kruhu živých štítů všichni přežili.Dva jsme vzali do lodi, v kabině byla i chirurgická jednostka a každé z lůžek bylo oživovacím boxem.
Místní se brzy probrali z letargie a zlost ze svých mrtvých(za našeho působení jen jeden) a porážky si začali vylévat na nás, prý by to bylo jen o výkupném. A my jsme všechno zkazili. Příliv nářků zastavil Menrink prohlášením že jsme tady náhodou a vůbec nám na nich nezáleží. Ahmed se postavil vedle něho a obdařil skupinu jedním ze svých nezapomentulených úsměvů. "Jsme tady na lovecké dovolené a oni nám ji zkazili." Naznačil hlavou směr k tělům banditů.
"Plukovník nesnáší lidi kteří ho vyrušují při odpočinku"
"Mimochodem za chvíli stejně odlétáme. Někam kde se toho děje více."
Další Ahmedův příšerný škleb odradil každého, ti dva to měli secvičené.Ti kdo viděli jak se dá sejmout obrněný chlap vrženým kusem železa zbledli a zmenšili se, pak kouzlo pominulo, ztuhlé nohy jim dovolily spěšně odejít. Vůbec jsem se jim nedivil.
Ošetřit dva těžce raněné ale trvalo celý další den den, strávil jsem ho v lese. Viktor se vloudil na návštěvu zjišťovat jak se tu žije, zbytek zůstal u lodi. Žádná vděčnost, žádné oslavy, obyvatelé se pustili do práce, místní z ostatních usedlostí kteří přišli pomoci svým sousedům míjeli naši loď širokým obloukem.
Slunce bylo nízko.Pro zraněné přijeli dva mladíci v teréňáku, podle zánovního vzhledu a hrubého zpracování místní produkce.Viktor se vrátil už před chvílí. A teď se bavil s mladíky a radil jak využít pozůstalost po banditech, docela ho brali. Povedlo se mu zlomit dojem vyvolaný naší bezohledností k zajatcům.Podali jsme si ruce a auto odjelo.Čas odletět.Ahmed už měl nohu na prvním stupni když jsme si všimli že k nám někdo běží. Dorazila mladičká dívka vlasy rozházené rychlým během, prsa se jí udýchaně zdvíhala. Krásná s nádherným bujným tělem až mě z toho bodlo mezi nohama. Přehlédla nás všechny pak se jí oči zastavily na Viktorovi.
"Vemte mě s sebou, kamkoli pryč, já už nevydržím v téhle díře, kde mě můžou zítra zastřelit.Prosím" Viktor pokrčil rameny a podíval se na Ahmeda. Ten se bez jakéhokoli výrazu podíval kupodivu na mě.
Zřejmě protože jsem na holku blbě zíral.Menší oklika by asi šla, případně by mi mohli holku pohlídat na Oguniho lodi do konce mise, napadaly mě různé hlouposti ale nepatrně jsem zavrtěl hlavou. Viktor taky nevypadal že by se jí ujal.
"S námi nemůžeš, ale máte teď vlastní výsadkový člun snadno tě hodí na orbit až něco poletí kolem"Ahmed bez ohlédnutí začal stoupat nahoru a ostatní za ním.Já jsem se ohlédnul, seděla v trávě kus od lodi a pozorovala naše přípravy uslzenýma očima, bylo mi jí líto. Tak skončilo naše stmelovací cvičení. Bez možnosti úmrtí sice není žádný výcvik opravdu dokonalý ale na můj vkus to bylo moc. Prostě normální a zbytečný nájezd, no nebudu si lhát, dalo mi to hodně věcí o které jsme moc nestál, moje předchozí bitevní zkušenosti se byly ve srovnání s tímhle jako návštěva pouťové střelnice.

Nuda v lese

Opravdická zvěřina je jinde luxus. Pro nás rutina, ale nepřejí se to. Zvláště když nám potravinový syntezátor stvořil sice chuťově hubené ale pivo. Už šest dní vstává dvojice na kterou vyšla řada před východem slunce aby využila svojí výhody nočního vidění. A za kalného úsvitu se vrací s úlovkem do tábora kde zbytek chystá snídani. Pak střídavě jíme trénujeme provokujeme se aby cvičné bitky měly šťávu a tak pořád dokola. Ráno bývá jinovatka a občas se objeví pár vloček.
Místní se nějak nemají k boji. Viktor se nabízí že by to nějak popíchnul. Nejraději bych ho taky popíchnul nemám nejmenší chuť tady bojovat.
Včera jsem byl na lovu s Menrinkem, když jsme vyvrhovali střeleného jelena natvrdo jsem mu to řekl. Odpověď mě nepotěšila protože do mě viděl.
"Možná nám to nevyjde a budeme muset letět bez toho, nemysli že tady chci rozjet zbytečný masakr. Jednu věc ti ale řeknu nebudu v klidu dokud tě neuvidím nad vlastnoručně vyrobenou mrtvolou. Ne, trochu jinak, dokud neuvidím že nad tou mrtvolou budeš v pohodě. "
Mlčky jsme zahrabali vnitřnosti. Hodil jsem si jelena na záda. Do volné ruky jsem chytil populární oštěp, Menrink si založil šíp. Pořád jsme se chovali jako středověcí válečníci ale já jsem měl na zádech plazmovou pušku a Menrink dokonce objemný střepinový kanon a nějakou karabinu na stehně, jen tak pro jistotu.
Po návratu do tábora jsem udělal svoje a pak si s hrnkem kafe a plackou sedl k ohni mlčel jsem poslouchal jak Stefan z Menrinkem řeší nějakou bojůvku jménem "skrumáž u Medvěda 37".A sledoval jestli se na mě ostatní divně nedívají. Viktor se na mě divně díval ale ukázalo se že se ode mně chce naučit starý artistický kousek s vyběhnutím na strom a nehcce mě obtěžovat dokud jím. Zbytek dopoledne jsme strávili lezením po stromech a následně sestřelováním šišek. Vyhrál jsem ale v exování piva jsem to projel. Stefan se činil u elektrického grilu v chatě, oheň rozděláváme jenom ráno kvůli tábornické rutině ale živit ho celý den se nám nechce. Jachta s chatou vyrůstající z boku trochu připomíná kostelík s jednou lodí a jehlanovitou věží, na mýtinu u říčky docela zapadá. Nepochybuju že ji Ahmed na Freeportu naložil dost na novou nukleární zimu pro tento svět. Ke zbraňovému rozhraní mě nepustil.
Viktor vyšel z chaty a ukusoval z kusu jeleního hřbetu, maso uvnitř nedopečené kladlo odpor ale zjevně mu chutnalo
"Ještě to není hotový blbe."
"Ne je to výborný díky."
"Menrinku ty si to volno vůbec neužíváš."
Menrink se sebral a vyrazil k lodi , zjevně naštvaný že někdo má dobrou náladu a on ne. Ahmed vyhřeznul pilotní kabiny kde trvale držel hlídku a Menrink ho vystřídal.Ahmed taky nevydržel až Stefan prohlásí že je to hotové. Zjišťuji že vychrtlý kyborg si potrpí na jídlo.
Místní jsou pořád hodní mírumilovní lidičkové, kéž jim to vydrží, ještě pár dní a budeme muset odletět a Menrink rozhodně bezdůvodný boj nechce.

trocha demografie

Desátý den jsme navýšili stupeň reality.

Kroužková zbroj je stejně těžká jako lehký pěchotní pancíř takže to nějak nevadí. Na svazek oštěpů jsem si taky zvyknul rychle. Ty oštěpy nás napadly až tady. Je velice šikovné mít pořád jeden v ruce jako zbraň rychlé reakce. Ovšem prádlo z přírodních vláken je peklo. Ukrutné počasí pokračuje jenom s občasným protrháním oblačnosti, kdy se slunce opře do promočených lesů a vlhkost je okamžitě na sto procentech. Z té debilní bavlny jsem dostal opruzeninu mezi hýžděmi, ještě s Viktorem.S nepříjemnou bolestí se úplně nevypořádaly ani nervové úpravy jinak umožňující jasně myslet s rozpáraným břichem.

Zvěře je tu málo ale dvanáctý den se nám podařilo složit kňoura. Zlehka jsem ho nadehnal Menrinkovi do rány a ten ho trefil přesně mezi oči šíp tam zajel i s letkami být delší, dal by se použít rovnou jako rožeň ale takhle jsem ho musel vykutat z páteře, naše luky odpovídají naší síle a dovedou ji využít velmi dobře.

Ještě než jsme začali dělat pečínku vyškvařil jsem sádlo a vmíchal do toho výtažky z vrbové kůry a místní rostliny(takzvaného prdeláče jak ji Stefan pojmenoval) která bude mít protizánětlivou aktivitu.Mám v sobě "chemický smysl" staší si to vetřít do pravého malíku. Když jsme si s tím namazali řitě úleva se dostavila za dvacet minut. Viktor hlásil že mu to připadá jako zázrak. S "vlčí mastičkou" se nám oběma vrátila morálka a zájem překonávat útrapy putování.

Naštěstí se Ahmed s těmi dvaceti dny mýlil a po první krizi mě sice bolely všechny svaly a ráno jsem z dek lezl tak čtvrt hodiny,ale vždycky když jsem to rozhýbal byl jsem netušeně výkonný.

Den nato jsme začali potkávat čím dál víc zvěře všechno pozemské typy střeního pásma, jeleny, daňky, bahniště byla rozrytá od prasat.

Důvod se vysvětlil navečer. Les který vypadal jako každý jiný byl rozparcelován spoustou nízkých širokých žlabů byly něco pod metr vysoké a táhly se rovnoběžně vedle sebe a ztrácely někde mezi kmeny.

V žlabech byla šedivá drť. Sáhnul jsem si a byla to výživa s komplexním složením pro pozemské savce, mám chemii v malíku. Nějaká automatická krmná stanice.Zachovala zvěř přes nukleární zimu.

A protože žádná zvěř v dohledu nebyla,podle staré zálesácké moudrosti bylo jasné že nemají s dvounožci dobré zkušenosti. Všude kolem převládaly jehličnany hustě vedle sebe takže výhled končil na hradbách propletených chvojin ale podle teplejšího obrysu jsem rozpoznal nějakou pozorovatelnu. Menrink který měl luk v ruce si zkontroloval založený šíp a dotknul se podvědomě podavače na lučišti kde měl nachystaných dalších sedm(prý šťastné číslo). Ostatním se nějak nechtělo upozorňovat na sebe horečnou přípravou a nechali jsme si oštěpy a opatrně jsme pozorovatele ve stromech obešli. V nepřehledném terénu to šlo snadno.

Ahmed na nás čekal v netečném podřepu s puškou položenou na stehnech. Dokonale nehybný jako pařez se stal součástí lesa."Tak je čas si to zkusit naostro."

Luky proti puškám?! A proč vůbec útočit na nějaké šupáky co tady živoří v pustině. Je úplně jedno jak je to zaostalé místo ale na úroveň klacků a kamenů se tady propadli těžko.

Podělil jsem se o své pochybnosti.

Ve vzduchu se objevil obraz okolí z Ahmedova projektoru,jak ho nasnímal z lodi. Viděl jsem nekonečné lesy na jichovýchod ohraničené horami, kolem šedesáti kilometrů severně od naší pozice bylo říční údolí se známkami odlesňování lidmi a nepravidelnou šachovnicí zemědělské půdy. Mapa zaplanula rudými body z nichž každý znamenal teplokrevného tvora. Poznal jsem hojnost zvěře kolem krmné stanice, a shluky v údolí byla asi stáda chovaná zemědělci. A lidská soustředění přímo zářila. Všude jinde bylo rudých bodů méně ale ne tak málo, jak bych tipoval podle našeho předešlého marného pátrání po nějakém mase.

V větším rozlišení se daly v oblasti krmné stanice najít dvě větší osady obehnané zdmi a řada samostatných objektů. Pak projektor přidal síť lesních cest, Ahmed označil prstenec strážních stanovišť žlutými body. V říčním údolí bylo velké opevněné uskupení přímo u řeky, takových dvacet vesnic a nepočítaně menších usedlostí, mapa zmizela a Ahmed nám ukázal detail jedné takové, mohutné hospodářské stavení do L ,zeď s hroty, příkopem a ostnatým drátem uzavírala dvůr a doplňovala půdorys na obdélníkovou pevnůstku. Ven vedly jen úzké střílny, obranu vylepšovala střelecká hnízda v každém rohu nejspíš projektilové kulomety nebo možná rychlopalné kanony. Sice postaveno bez speciálních materiálů ale pro lučištníka dost tuhý oříšek.

"Máme tady dvě bojující skupiny ve vleklém konfliktu nízké intenzity, který vznikl s nejasných důvodů možná o technologie ale ne kvůli zdrojům. Obvykle vládne příměří, žádná strana není schopna dosáhnout takové převahy aby mohla podniknout vítězné tažení. Chybí tu průmysl k rozsáhlejší zbrojní produkci ale malé kapacity zde jistě existují. Lesní společnost využívá energetické zdroje a prostory krmné stanice, v říčním údolí jsem zaměřil signatury dvou štěpných reaktorů."Ahmed doplňoval výklad detaily z mapy tón sebevědomé štábní krysy mu jde bezchybně.

"Navrhuji vyčkat na nějaký menší přepad a útočníky zničit abychom si ověřili svoji taktiku. Celou akci pochopitelně naplánujeme s minimálním rizikem a palebným krytím z lodi, kdyby hrozil neúspěch."

Ahmed se na mě krátce podíval a pak jako by odpovídal na nevyslovenou námitku dodal.

"Ať je ta historie jakákoli půjde o agresora který se chystá napadnout civily, to jen kvůli morálnímu aspektu celé akce. Alternativně můžeme počkat a zjistit kdo je ten víc zlý a nebo toho necháme a letíme za Ogunim."

Vůbec mě nepřekvapilo že v hlasování o ostré akci jsem byl proti sám, prostě žoldáci z pole.

Teď si hovíme na místečku u rybnaté říčky a čekáme až drony vyhmátnou nějaké bojechtivé místní. Trénujeme pořád ale udělali jseme si pohodlí, rybaříme já si dopisuju deníček na který prostě nebyl dřív čas. Zase máme chatku vyrostlou z lodi a syntetické spoďáry, ráj.

skautský tábor

Moje znalosti se ukázaly jako akademické, hned první večer když jsem nejdřív nemohl z vlkého podpalu rozdělat křesadlem oheň, nakonec to za mě udělal Ahmed, pak puknul jeden z kamenů, kterými jsem obložil ohniště a odštěpek trefil Menrinka do čela,ten se mi poškleboval, dokud neudělal rýži tak že byla na povrchu rozvařená a uvnitř nedovařená.


"Kdybych to chtěl udělat tak to nedokážu. Měli by jste si raději vzít na cestu fazole" Ahmed nám zlomyslně popřál dobrou chuť a odešel do "doprovodného vozu" který byl proti našemu táboru těžký přepych. Zatímco my jsme se mořili s klasickým cestováním a tábořením, on nám při "tom šaškování" dělal ostrahu s lehkou pěchotní výstrojí a s lodí připravenou k okamžitému startu v autonomním režimu. Ahmed nám taky vymýšlel program..


Od třetího dne jsem začal o naší výpravě i já přemýšlet jako o "tom šaškování" poprvé v životě jsem poznal skutečnou vleklou únavu. Ztuhlost svalů, tisíc a jedna bolístka. A byl jsem v tom sám. Moji parťáci jsou opravdoví vojáci a já jenom hacker, který si na něco hraje. Co na tom že neumí rozdělat oheň. prostě se za chvíli naučí točit dřívkem ale já si na útrapy zvyknout neumím.


Krásný podzim vystřídaly plískanice, po pár hodinách se mi vlhko dostalo na kůži a už jsem se ho nezbavil.


Odporné mrholení omezilo dohlednost a všechno zahalilo do vatového ticha, vítr přestal foukat a my byli upocení i v té lezavé zimě, teda jen já se Stefanem a VIktorem, Menrink to má zařízené jinak-jeho metabolismus funguje od třiceti do pětačtyřiceti stupňů a tak se s pocením nemusí namáhat. Nekonečné dny v lesích stále prosvětlenějších jak stromy ztrácely listí. Dělali jsme nekonečné běžecké přesuny, orientovali jsme se bez map v pahorkatinách kde jeden kopec vypadal jako druhý a do cesty se nám stavěly hluboké rokle vyřezané do měkkých sedimentů divokými bystřinami které živily vydatné pozimní deště. Bez nepřirozeného orientačního smyslu bych se brzy ztratil. V nepřehledné krajině se dalo orientovat jedině podle občasných výhledů na obrovské horské pásmo, které z pahorkatiny vyrůstalo.


Kromě přesunů jsme trénovali týmovou taktiku. Kupodivu se ukázalo že z luky a oštěpy se můžeme chovat skoro stejně jako s útočnými puškami, včetně docela husté krycí plaby akorát že utáhnout palebný průměr pět set šípů se sice dá ale nevypadalo by to na primitivní planetě přirozeně. Třetí den jsem měl krizi, postupovali jsme potokem na dně jedné z těch roklí supěl jsem a potácel se, svaly ztratily sílu a to co bych běžně lehce přeskočil by najednou mohlo být sousední planetě. Zbytek skupiny postupoval skoky z jednoho balvanu na druhý a já to najednou nedotáhnul a sklouzlnul po slizkém povrchu a o dva metry níž zapadnul po pás do divoké kypící vody, proti proudu jsem musel prokličkovat bludištěm balvanů. Zatímco ostatní se mi ztráceli voda ze mě vysávala sílu, koryto se prohloubilo a já jenom viděl jak obcházejí malý vodopád po břehu. Nedokázal jsem se vyškrábat na vlhké stěny koryta a musel si nahoru hodit lano s kotvou. Mokrý jsem potácivým během postupoval po římsách nad kamenným korytem s bílou stuhou divoké bystřiny několik metrů pode mnou. Domluva byla taková že na sebe nečekáme a "mrtvoly" když tak bude posbírá Ahmed. Kdo se nechá vyprostit tak mu připadnou táborové práce na tři dny. Přetažené svaly mě znovu zradily a já se zřítil do vody, tady bylo koryto mnohem užší a hlubší proud mě přes malé peřeje vmetnul do hluboké tůně sevřené pískovcovými bloky. Výstroj mě táhla dolů a při pokusu hodit nahoru na skály kotvu jsem šel ke dnu, nakonec jsem ji krátkým hodem zaseknul do naplavenin v peřeji a propracoval se nahoru. Z balvanu trčícího nad vodu jsem pak dohodil snadno až nahoru a nesnadno tam vyručkoval. Další hodiny si pamatuju jako zlý sen, když jsem dorazil do tábora zhroutil jsem se jako hadrový panák , poprvé jsem si fyzicky sáhnul na dno. Ležel jsem bylo mi zima i přes teplo z ohně, lomcovala se mnou třesavka a bylo mi vlastně příjemně, hlavně že zmizel pocit krátkého dechu a potřeba napínat všechnu vůli k tomu abych se udržel v pohybu. Pak si pamatuju až jak do mě Viktor naléval horký čaj a balil mě do dek.

"Musíme mu udělat diagnostiku."

"Ne, určitě teď není v k větší léčbě a musíme se dozvědět co vydrží"

"Díky za starost"Dodal jsem a pak si zase nic nepamatuju.
Ráno jsem byl totálně ztuhlý ale ochablost mě opustila, po půlhodině zahřívacíc cviků ustoupila do pozadí i bolest. Bohužel při druhém pádu jsem si narazil kyčel a té cvičení spíš přitížilo. Zatímco jsem cvičil tak Viktor rozdělal oheň a udělal mi kafe. Horká přeslazená tekutina mě vzpamatovala definitivně.
Přišel Ahmed a nesl si datové folie.
"Zatímco jsi byl tuhý tak jsem ti udělal sken a nabral pár vzorků."
"Neber si to zle, ale vypdal jsi že ti doopravdy může něco být"
Ztlumil moje pohoršení nad takovou invazí do soukromí.
Vypadá to že ty tvoje úpravy jsou výborné ale , ale aktuálně jsi pod třetinou maxima vytrvalostních změn.Prostě typ genové implantace pro malou bazální výkonnost ale s extremní adaptací. Podle databáze se tvůj potenciál rozvine za.."
Ahmed mi vrazil pod oči displej a tam jsem si přečetl "..v průměru dvacet dní při adekvátní stimulaci"
Super. Tak tohle jsem nevěděl. Respektive považoval jsem svoje předchozí cvičení za adekvátní stimulaci.
"Farmaka se důrazně nedoporučují."
Dodal ještě Ahmed.
Dobrá zpráva byla ta že se za tři týdny dorovnám s ostatními ve vytrvalosti, silově docela zvládám akorát Stefan nás převyšuje všechny.
S ohledem na nutnost mojí adaptace a současně na nedostatky v našich dovednostech jsme změnili plán a rozhodli se tréning prodloužit.
Nepochybuju že "adekvátní stimulace" mě bude dost bolet.

V přírodě

Přistáli jsme před chvílí na zapadlé planetě vylidněné Malými válkami. Svět na kterém bylo zajímavé jen příjmené klima byl zasažen z vesmíru těžkým kalibrem spálilo to jeden menší kontinent a zemětřesení se zaprášením atmosféry udělalo své. Teď je to prázdná planeta plná mladých lesů vyrůstajících po konci mnohaleté zimy. Na orbitě je napůl funkční stanice, lidí tu žije pár.A v části vesmíru kde platí jenom síla je chrání jejich totální chudoba a nezajímavost tohoto světa. Proti místu kam letíme je to ještě vysoce kulturní oblast. Tady alespoň fungují hvězdné katalogy se souřadnicemi i když jsou to ještě unijní data a někdy ani není známo stáří. Ahmed proháněl palubním počítačem složité programy na korekce hvězdného driftu a poslední esgejt stejně musel zaměřit opticky.

To naše cílové souřadnice leží v části galaktického ramene kde podle dostupných katalogů nebydlí vůbec nikdo a naviguje se tam podle fotografií pořízených z orbity nějaké výspy civilizace, neznámý astronom se neobtěžoval hvězdy katalogizovat a jeho vybavení nebylo moc kvalitní tak pro naši spočítanou mapu pár parseků nic neznamená.Oguniho souřadnice jsou ale vyzkoušené a neměly by být potíže.

Cestou jsme na Viktorův návrh ještě navštívili jednu černou díru pohlcující modrého obra a mlhovinu kde vznikají mladé hvězdy fakt je že takové pohledy se mi nikdy neomrzí a vědomí že jsem tam osobně se nedá nahradit.Ale je to otázka jestli to stálo za tu rozlámanost z přetížení a nevolnost z přesunů.Ahmed neváhal brutálně akcelerovat a loď umí esgejty dost svižně a dokonce i statické ale bohužel je nedokáže natáhnout moc daleko.Přesto Ahmedova rachotina stojí za ty peníze protože má morfovací pancíř.Když jsem se z lodí spojil atypické rozhraní morfovací jednotky mě zaujalo na první pohled. Loď veškerá zařízení co potřebuje mít uvnitř prostě zalije.Pomocné tvary jako křídla pro atmosférický let nebo podpěry pro dosednutí vytváří přímo z materiálu trupu, týká se to i vnitřní konfigurace samonosného trupu. Teď nám z pancíře vyrašila chata aby jsme měli pohodlí. Bohužel morfovací jednotka je z těch menších a moc hmoty nezvládne proto je loď tak stísněná.

Sedím na lavičce před chatou a dívám se na mírné kopce porostlé listnatým lesem hrajícím všemi barvami. Menrink vykládá a kontroluje naši výstroj, vyrazíme na týdenní pochod po okolí abychom si zažili techniky přežití a týmovou spolupráci v primitivních podmínkách. Docela se těším.

Medvěd

Musím říct že Viktor a jeho biomechani jsou nejlepším lékem na moje deprese ze zmrzačení. Pořád se nesoustředím, pořád postrádám svoje databáze a kvalitní připojení, ale teď chápu že mě to svým způsobem odvádělo od jiných zábav-konkrétně od bezstarostných pijatik v barech tohodle pololegálního kosmodromu.Stihli jsme tréningy, i skupinové. Menrink poté co se vzpamatoval z prvního večírku je nesnesitelně výkonný a místo mě dal dohromady celé naše vybavení, měl to být původně můj úkol. Ale nakonec jsem jen dodal svoje materiály o historickém vybavení a životním stylu. Všechno co máme je jako ty luky.Extrémně jednoduché ale na maximu které umožňují technologické limity v zadání-říkal Menrink. Je to přece jenom zbrojař a inženýr, a jeho znalosti se zjevně neomezují na řízené střely a střepinovou munici. To mě říkal když jsem se ptal do čeho dělá.
Na dnešním tréningu jsem vysvětloval techniky s tyčí. Těmhle dvěma opravdu stačí jedenkrát předvést a už není co učit, Menrink je stylař a je radost se na něho dívat a stejně elegantní bude i při skutečném rozbíjení hlav a lámání kostí. Viktor je zajímavý tím že perfektně předvádí styl a pak si pohyby převede do tvrdé úsporné efektivity přidá spoustu nedbalosti a vybuduje si podivný rváčský nestyl. A to co ho učím v tom pořád je a ve sparingu jsem poznal že je to zatraceně účinné.Ahmed s mámi už necvičí, možná kdybych učil kosu...
Hodně lidí se k nám na cvičeních přidalo a bylo i pár hezkých soubojů. Žádná hezká holka, a to už se začínám ohlížet za každou, s tímhle se implantáty taky dokázaly vyrovnat.
Dneska k nám přišel obrovský chlap s kulatou bezvousou dobráckou tváří, trochu shrbený a jako by se maličko šoural. Měl na sobě vytahané tepláky a tílko na nohou odrané zápasnické boty. "Hezké, dáme si to proti sobě?"
"Tak dobře" vykročil dopředu Viktor a podával mu tyč.
"To na mě musíte všichni aby to bylo spravedlivé"
Viktor mu hodil tyč a sotva ji protivník chytil vrnul se na něho. Tyče třeskly o sebe a ta Viktorova snad prorazila zvuklovou barieru jak letěla stranou, obr uchopilů Viktora v rozkroku a zdařilým hodem ho poslal na mě. Kotoulem jsem se vyhnul a současně se přiblížil. Udeřili jsme s Menrinkem ve výborné souhře, on se musel krýt před tvrdým úderem až jsem se divil že tyče nepraskly já jsem z pokleku trefil přímým úderem obrův krk.Kdo by čekal že takováhle sušinka dosáhne tak daleko, jsem prostě malý a rychlý a těžko mě trefit.
"Hezký tak to bych neustál." trošku chraptěl i po mém sparingovém úderu bez síly.
"Jmenuju se Stefan, nejsi ty náhodou Menrink?"Otočil se na jmenovaného.
"Vítej jsi tu nějak dřív."A jsme všichni, Stefan je neuvěřitelná hora masa, nejspíš ho máme sebou kdybysme potřebovali obléhací věž. Bude poslední pijatika protože podle plánu všichni letíme někam do přírody na stmelovací cvičení.Proboha další let v naší "jachtě" prý za ni Ahmedovi nějaký pracháč nabízel 50mega. Neprodal, proč taky vždyť by za to pořídil jenom vojenský kurýrní stroj dvakrát tak větší. I když je možné že ta potvotra má něco co za ty prachy stojí.

Cesta podle Ahmeda

Tak a máme za sebou cestu a posledního člena týmu. Po tréningu s luky, Menrinkovy vlastní produkce jsme vyrazili transportní kabinou do parkovací sekce stanice Sarthe
Ty luky na mě udělaly dojem , jednoduché, celokovové,kladkového typu zdánlivě vyrobené zručným kovářem ale svojí účinností a přesností na úrovni závodního náčiní. Jak Menrink řekl prostě se to muselo pořádně spočítat, jak prosté(!) Dala by se na nich udělat solidní živnost.
Volný přístav je hned vedle na Eriatu III, i tak cesta linkou na dva dny. Co se nás týče Ahmed se ujal svojí role taxikáře. To jsem nečekal, protože více ozbrojené stroje musí parkovat ve volném přístavu. Šli jsme na kotviště jachet. Jako u všech co jsem zatím viděl i tady měli velké galerie s výhledem, aby jste se mohli pokochat svým miláčkem jak na vás čeká venku na pozadí hvězd.A porovnat s tím co mají ostatní. A tam byla naše loď, strohý dlouhý čtyřboký jehlan bez rozlišitelných sekcí se sice nedržel současného trendu v designu kosmických jachet ale svojí strohou kompaktností působil velmi luxusně. Geometrickou dokonalost černého trupu nenarušovalo vůbec nic. Zato zevnitř, nejlepší tradice vojenských lodí. Je všeobecně známo že každý zbytečný centimetr navíc znamená že vás můžou lépe trefit. "Nohama napřed" upozornil Menrink před uzounkým průlezem. Kulatá kabina, vysoká sotva na sed, byla vybavená sedmi anti G lůžky obloženými elektronickými bloky, screeny a přípojkami, nahoře jsem viděl systém rozvodů, příliš složitý aby to byla jen běžná podpora života.Sotva jsem prolezl kruh lůžek se otočil, aby se Mernink dostal na volné bez složitého přelézání, Ahmed se už na mě křenil svým mrazivým úsměvem. Ukázal do schrány vedle mě na nachystanou kombinézu, jak jsem poznal ten gelový omak, hned jsem věděl co se děje. Mokrá loď. Že nemá anti G kompenzaci to je u dopraváku běžné ale zalít posádku do toho hnusného slizu, aby loď byla skoro tak lehká jako bez antigravitační kompenzace a skoro s takovou akcelerací jako s ní to je výmysl na týrání ubohých vojáků a ještě ubožejšího Shivy, protože tohle nebyla bojová akce ale turistika. Naplnění plic bylo příšerné a vykašlání ještě horší, na vlastní let jsem naštěstí nemusel být vzhůru ale podle toho jak jsem se cítil když ze mě vestavěné trysky v lůžku omývaly to svinstovo a zbytky jednorázové kombinézy, byl let asi to nejhorší. Jako by mě spadnul tank.
Oba dva žoldáci jsou na nepohodlí zjevně zvyklí. Třeba u Ahmeda sleduji že nechodí v ničem jiném než ve vojenském a to ještě v pracovních a polních uniformách. Má na tom symbol drolící se lebky. Moto SSAF bylo "Zbyde náš prach a naše činy". S odstupem několika desetiletí je to moto nechutně pravdivé.
Menrink se obléká trošku jako hejsek, teď chápu že je to jeho snaha alespoň trochu se odpoutat od života tráveného válčením, Ahmed ten už se stal bojovým systémem před lety.
Ven jsem lezl poslední, takže jsem zastihl oba v živém hovoru s někým kdo splňoval moje představy pochybného pašeráka. Ramenatý se strništěm oblečený do směsi výstrojních součástí tří armád, živé veselé oči a výrazná brada. "Viktor, práce všeho druhu." představil se.
"Shiva" opětoval jsem jeho stisk pevný tak akorát.
"To jméno ti sedí odpověděl z úsměvem" Potěšilo mě to.
Fakt je že když jsem se rozhlédnul po koridoru zjistil jsem Viktorova vizáž je tu norma, i Ahmed tady ve svých čisťounkých maskáčích vypadal nepatřičně vyžehleně. Otevřeně se tu nosily malé zbraně. Pěkný šok byl když se ze sloupoví naproti připojovací chodbě vynořily dvě čtyřruké postavy s poněkud plazí fyziognomií. Vysocí tak dvaapůl metru a mnohem robusnější než člověk. "Moje ochranka" okomentoval je Viktor. Obě šupinaté obludy neměly viditelné zbraně. "Autonomní biomechani" řekl mi Menrink, to slovíčko autonomní tak nějak divně podtrhnul. Doplň si sám. Jen vědět co. Autonomní stroje téhle velikosti jsou extrémně drahé. Byl bych raději ať jsou to zapření kyborgové, než nějaká podivnost. Bodyguardi zaujali pozice před a za námi a vyrazili jsme. Menrink se Viktora dobíral že je neschopný zakrýt svoje levárny když musí chodit s ochrankou, ten mu odpovídal že je v pohodě. Musí ale prý reprezentovat.
Pokud můžu soudit z reakcí kolemjdoucích nevyvolali jsme žádný větší dojem. Dostala mě mimořádná elegance pohybů a stavby těla, dravci s pružným krokem, dokonalou rovnováhou ještě vylepšenou silným ocasem ty výhružné hadí pohyby hlavou když se rozhlíželi , pokud to jsou stroje, tak konstruované nejen pro bojovou hodnotu. Užité umění na válečném stroji, vrchol unijní konstrukční školy. A taky prý ta dekadence, která vedla ke katastrofě. Že by stopa? Jak jsem se měl brzy dozvědět tak asi ano
Viktor nás vedl Freeportem I, panoval tu mnohem větší ruch než v uhlazeném orbitálním komplexu Sarthe u Eriat II, bude to tím že se tu obchody dojednávají osobně a taky tu chybí dopravní síť , nad námi v koridoru tři galerie, místo výtahů schodiště a rampy přitažlivost tak 0,8G, po obou stranách kovová podloubí s obchody a restauracemi, no spíš hospodami. A mezi tím korzovaly doslova davy.
K hotelu to byl nekonečný kilometr, bolelo mě naprosto všechno a to Ahmed už blíž zaparkovat nemohl. Kdybych nebyl tvrdý válečník, normálně si najmu jednu z malých automatických tříkolek co se občas proplétaly mezi lidmi.Viktorův návrh že dneska zajdeme jen do hotelového baru jsem uvítal, Menrink se přidal.
"Já jsem to odpracoval a jako jediný si to zasloužím" Přidal se Ahmed, kupodivu, čekal jsem spíš že bude otravovat s nějakou prací. Buď jsem ho neotipoval správně nebo to jen hraje, ale nemůže být úplně vyhořelý, protože by se neobtěžoval hrát, že se do baru těší.
Nevím proč jsem se nedivil když už nás čekali dva biomechani stejní jako náš doprovod. Seděli v tureckém sedu u stolu a už měli pro nás připravené židle a pro své druhy kulaté tenké polštářky na zemi. Na stole se rosilo pět čerstvě natočených sklenic piva.
"Kde trčíte!!" "Padá vám pěna!!" Vypadali jako komiksové postavičky, opilé komiksové postavičky. Neschopen divení jsem umístil svoje rozlámané tělo na židli. Ty podivné ještěrky se ke mě nahrnuly a představovali se jako Bet, Delt, Epsí, Zéto. Viktor zjevně disponuje celou sérií, podle abecedy."Kde máte zbytek?" "Naši čtyři bratříčci mají práci"Odpověděl jeden, Delt nebo Epsí, bylo to jedno stejně nejdou poznat.
Stroje-společníci to mi nejde do hlavy, ty mají mít jenom pseudoemoce a Viktor rozhodně nevypadal, jako někdo kdo by o to stál. Neřešil by s nimi vášnivě, že Samantu by měl vzít na výlet do mlžného lesa, a že se neměli nechat tak natáhnout při nákupu nějakých akcií načerno.
Taky nechápu že mě ukecali ke skupinovému tanci, já na baru a Delt a Bet či kteří pod barem, to všechno k okouzlení nějakých holek u vedlejšího stolu.Ahmed tvrdil, že nám to dost šlo. Kyborgové to spíš nebudou jsou příliš konzistentní, bez pochybností žijí pro válku, nekonečné pitky, riskantní kšefty a tanec a cokoli je napadne. Jejich nasazení je nakažlivé a příliš uvěřitelné. Opravdu nevím.
Teď je ospalé ráno po večírku, ležím v posteli moje tělo si s alkoholem poradilo dobře, jenom záda pobolívají z přetížení v naší lodi.Ahmed mi volal jestli chci něco dělat tak jsem ho odpálkoval na později, za chvíli volal že Menrink ještě spí a že jsme měkcí. Ahmedovi se to mluví, včera si ho jeden z ještěrů dobíral že je toustovač.

den v tělocvičně

Už třetí den jen cvičím, pomohlo mě to nějak překlepat čas do sektání s Menrinkem, který pro mě má mít konečně pořádné info o misi. Dneska jsme konečně měli sraz přímo Kolbišti, tak se tělocvična jmenuje. Menrink s sebou přivedl svého společníka Ahmeda Hikmata, netroufnul jsem se zeptat, ale on to asi opravdu bude plukovník Hikmat Smrťák,Spalovač měst, Bezcitná zkáza. Jak je světů spousta, tak to už musí být aby se něčí pověst všeobecně šířila, od Malých válek už se už o něm nic nevědělo, a pravda bude co jsem si myslel- že se po Siriu někam zašil. Vysoká vychrtlá postava samá ruka samá noha, houževnatá snědá a přitom našedlá pleť, vzhublý protáhlý obličej s výraznými lícními kostmi. Úzkorté zubaté úsměvy, při kterých se v té urlčí tváři objevily spousty vrásek, a pak zase mizely až na ostré hluboké rýhy kolem úst. Černé oči měl hned roztěkané a hned zase soustředěné, nebo jako by plné takového naivního dětinského údivu, nechápu proč to na mě tak působilo. Ale většinou byly jeho oči tvrdé a pusté. Když se v nich objevilo veselí bylo to jindy než u jiných lidí a zřejmě mu připadnou zábavné i záležitosti pro ostatní dost tragické. Když mluvil tak jenom k věci. Ta odosobněnost, a oči které toho hodně viděly. Asi to bude opravdu on, na tu tajuplnou planetu s námi neletí-nesplnil by Oguniho podmínku o zákazu nebiologických implantátů. Jenom nás sveze na místo srazu z Oguniho průzkumnou lodí, základnou pro naši misi.
Vysvětloval jsem základy boje ve středověkém stylu, Kolbiště disponuje ohromným arzenálem chladných zbraní, Menrink si vybral rovný jedenaopůlruční meč s bodným hrotem a úzký štít a brzy se s tím zžil, a postupně vyhrával s tréningovým botem na stále vyšších obtížnostech. Ahmed se k nám přidal, když zkoušel různé zbraně bylo vidět že má už bojové styly předimplantované a pak jenom ladí synchro. Začínal vždycky bleskově ale trošku toporně a pak se jeho pohyby staly elegantní a ještě rychlejší, pak začal být trošku váhavý jak odpojil elektroniku aby se mu pohyby lépe zažily, zkusil jsem to s ním cvičně s halapartnou abych eliminoval jeho výhodu dlouhých rukou. I bez bojového režimu mě bleskově vyřídil. Hned jak vykryl první úder okamžitě se mi dostal na tělo, ratiště udržoval pořád v kontaktu aby vyblokoval moji zbraň otočil jsem svoji halpartnu abych ho udeřil koncem ratiště do břicha ale to sklouzlo po nastaveném předloktí a vzápětí jsem stejnou rukou inkasoval úder dlaní na hrudník a měl bych to za sebou. Ahmedovi by opravdu slušela kosa a černá kutna.
Bohužel Menrink neřekl nic nového, takže zůstává průzkum ve světě s technickou úrovní středověku, nutnost dokonalého utajení a splynutí s místními, práce v terénu s malým týmem, celkem čtyři lidé, alespoň že to jsem se dozvěděl.
Ale proboha co za svět to může být? Že by ten úchylný sociální experiment v M44? Možná něco podobného, ale zase proč-vždyť je to rezervace obložená senzory tak proč tam něco zkoumat. Mohl by se tam někdo ukrývat a Oguni ho chce dostat. Našli by jsme ho a jeden z nás, možná není najatý na průzkum ale... Nebo že by nález zapomenuté kolonie? To by bylo úžasné a hlavně s nízkým rizikem.

Cvičení mě dost pomohlo, mého pohybového nadání se řízená degradace v Oguniho klinice naštěstí moc nedotkla. Věc které jsem se bál, až teď jak stres opadl chápu jak jsem se bál. Jako IT specialista jsem nikdy nepotřeboval bleskové motorické reakce a schopnost vést střelbu na dva nezávislé cíle při běhu po laně, pěchotní výcvik mám jen průměrný.
A provozovat tradiční boj s elektornickou neuromontáží z toho by snad ani nebyla radost. Můj koníček mě pomáhá trošku držet nadhled, dokážu na síti trčet i několik dní a v takových tělocvičnách potkám zajímavé lidi, hlavně ty co nejsou z okruhu počítačových povolání . Teďka nepotřebuju společnost abych se odtrhnul od sítě, protože se nedokážu připojit tím správným způsobem kdy úplně splynu, zkoušel jsem to, ale je to jak řídit stíhačku ručně.V tělocvičně jsem cvičil jen fyzičku a nebojové sestavy. Utahaný jako kotě teď sedím s flaškou vína v hotelovém pokoji a píšu si deníček a sleduju lokální zpravodajství na které se stejně nemůžu soustředit.
To bude problém , s implantátem si stačilo říct a zkoncentrovat se na cokoli a mohlo to být třeskutě nudné a mohl jsem být víc vyřízený než dnes. Vynikající , až když jsem to měl v hlavě jsem vypátral že úspěšnost u tohoto zařízení je tak čtyřicet procent a dvacet procent implantací končí trvalým poškozením mozku, to pak většinou neudržíte pozornost ani minutu, jakýkoli psaný text delší než normostrana je mimo vaše možnosti a všechny nápady jsou tak skvělé a máte jich tolik, přitom je nikdo neocení a budete rádi když dostanete místo jako pomocná úklidová síla. Opožděně mě mrazí dodnes. Ale nevědomost se mi vyplatila.
Teďka píšu a trošku sleduju místní ligu tradičního šermu, a trošku přemýšlím o Menrinkovi a jeho parťákovi a o droidech Genocide. Nemám z ničeho nic.
Reimplantace systému řízení pozornosti je naštěstí bez komplikací, snad nebudu ten první raritní případ, tohle je na nic, už jsem úplně zapomenul na to jak jsem dokázal být roztěkaný.

Teď jsem vstal abych zašel na záchod a málem se složil, byla to náročná cesta, pokoj mi plave před očima, implantáty přece jen dokázaly láhev vína korigovat, snažím se uryclit metabolizaci, ale teď to je taková věc, která se mi může podařit jen tak mimochodem, když na to zrovna nemyslím. Půjdu spát, nebudu to nijak řešit, ráno mám volno, tak schválně jestli budu mít kocovinu , třeba to bude na vyprošťovcí drink, užiju si ho dole na baru.

Ztráta smyslů

Nový začátek, z prominentního nemocničního zařízení, jsem se doslova vymotal. Kavárna Nebula je kousek koridorem, přes panoramatická okna přímo v plášti je nádherný výhled do galaktického jádra a taky na místní atrakci mlhovinu po výbuchu supernovy, s mladým pulsarem. Dívám se na to svýma novýma organickýma očima a je to zrnité a vybledlé. Pořád vidím lépe než ostatní, kteří se drží toho co nám příroda nadělila. Víc než kdy jindy uvažuji nad setrvačností se kterou se lidstvo drží stejné tělesné formy ve které vynalezlo zpracování železa. Sedím tady jako ostatní a peru se s novým luxusním počítačem, jako správný konzervativec nepoužívám ani subvokalizaci, ani head set, ale čárám po displeji pisátkem a zkouším psací písmo, které jsem naposledy použil jako malé dítě, ještě za čistého masa. Bez svého hardwaru jsem zmrzačený, a přesto pořád stojím nad většinou lidí kolem, copak nikdo nechápe že jako rasa musíme ten krok udělat?
Poslední holka mě naznačila že s kyborgem nechce nic mít. Masivně upravených přibývá pomalu a není to cesta. Většinou je to komunita uzavřená do pocitu vlastní nadřazenosti. Pocitu oprávněnému jen zčásti. Kreativitu hardwarem nenahradíš. Ve vyšších kruzích patří k dobrému bontonu nemít v sobě žádné železo. A protože je načase vybřednout z nízkých žoldáckých vrstev pracuji s noblesou na svém prvním psaném deníku, zatím na počítači ale až začne mise tak bude opravdický papírový.
Hardware a nedostatek kreativity, nebude platit věčně. Genocide, třída válečných unijních strojům, tu hranici asi bohatě prolomila už velmi dávno. Bylo či nebylo? Každopádně Menrink něco ví, další důvod proč jsem přijal tuhle nabídku.
Kolik pak je asi hodin? O přesný čas jsem přišel se svou elektronikou, ale to čistě neuronové, co mi zbylo by mi mělo dávat něco jako smysl pro čas. Tak schválně 12:25:55 ET? Kontroluji si svůj odhad s novými hodinkami na zápěstí a 12:25:48 ET. Na to že netrénuji a přesný čas jsem neviděl od včerejšího večera se to dá, žena u vedlejšího stolu se na mě usmívá, dochází mi že opětuje můj vlastní úsměv. Mrknu na ni a zvedám se od dopité kávy, tělocvičnu mám na třináctou a je to kousek cesty.